Next: AirTrip 29.6.2011 - 9.7.2011

Snow Mountain (雪山) - Den pátý

Poslední den jsme vyšli opravdu brzo, mohlo být tak kolem šesté. Patníky odpočítavali od 4km s tím že snow mountain byla nula. Je to dobrá motivace, když člověk po 4 dnech a asi 60km konečně vidí cíl cesty.
A to je ona. Slavná snow mountain (nepřekvapivě bez sněhu). Foceno ze severního vrcholu.V porovnání s malým a velkým bajanem celkem nezajímavý kopec. Posledních třista metrů nahoru se šlo fakt skvěle..Asi to bylo vidinou cíle. Po třech dnech jsme opět viděli lidi. Kvalitní boty, návleky, hůlky, krosny, klobouky... Jo jo, ty měli jinou výbavičku než my...Je zajímavé, že všichni Taiwanci chodí z druhé strany 10,9km.Na vrcholu jsme posvačili a fotili a fotili... Kluci opět hledali signál, přestože u toho vypadali hrozně vtipně a psali SMSky jako o život. takhle jsme promarnili víc než hodinu, ale to jsme ještě nevěděli, že nám bude chybět..
Bylo načase začít klesat.. čekalo nás zminěných 10,9km podle Vejloua jel BUS ve dvě hodiny. Tři hodiny na 10km? pohoda ne.. Cesta dolů byla kamenitá, místy se šlo lesem. Kluci si dali záchodovou pauzu a já jsem na kmeni stromu nechal schnout klobouk. Vzpomněl jsem si ,co jsme spolu zažili, a nemohl si pomoct...musel jsem se hrdině pro něj vrátit. Vejlou rychle zaragoval sundal batoh a vydal se pro něj, aby jsme neztráceli další čas. Myjsme po chvíli čekání pokračovali v cestě. Po dobré půlhodině jsme se dostali k chatce, kam se chtěl Vejlou dostat již o den dříve, tam nás dohnal Vejlou. bavili jsme se s místními a jedním Amíkem, odkud jsme, odkud jdeme a podobný obvyklý pindy. Každopádně uznale poznamenali, že jsme velmi rychlí. Chtěli jsme doplnit vodu a už jsme stáli u kohoutku, ale hodný pán nás nechal doplnit z velké plechové konvice převařenou vodu.. tamkovej komfort po dvou dnech na dešťovce nikdo nečekal.čas rychle ubíhal. Jednoduchým propočtem jsme zjistili, že nestíháme a poslední asi 3 km jsme běželi. Nevěříte? Věřte.. V některých případech šlo spíše o poloběh či poskakování, ale stejně. Asi ve 13.40 jsme se dostali dolů. V poslední chatce nám poradili, ať zavoláme a necháme si pozdržet autobus. Týpek byl schopen tak akorát zkontrolovat papíry. A řešení nikde... Všiml jsem si, že na parkovišti stojí VAN s řidičem (starej dobrej volkswagen), který zrovna telefonuje. Šli jsme ho tedy ukecat, protože k busu to mělo být ještě asi 6 km, jak tvrdil Vejlou. Týpek dělal, že neumí anglicky, to nám dělalo trochu problém, ale Vejlou mu to vysvětlil. každopádně když došlo na peníze, panáček se rychle rozmluvil. Nejdřív po nás chtěl 200 na osobu. Ukecali jsme to na pětikilo celkem a hned jsme vyjeli. Ukázalo se, že Vejlou si opět trošku zapřeháněl, pač to bylo asi 10km. a stihli jsme to těsně před druhou. Nejlépe utracené peníze.. Teď už byl problém jen najít správný autobus. Zmateně jsme pobíhali, nakonec pomohlo, ostatně jako vždy, zeptat se místních. První pán nevěděl a ani přivolaný klučík s připraveným telefonem k překládání nepomohl. Nevadí, z lavičky někdo zkušeně ukázal na ceduli a řekl "here". Za deset minut přijel náš bus. Byli jsme zachráněni... Něco tak pomalého jsem ještě nezažil.. Ještě aby ne, když autobusák v jedné vesničce zastavil a šel si dát pozdní oběd.. Lidi na nás koukali jako na zvířátka v zoo. Tohle byl pravej Taiwanskej venkov. Tři hoďky v buse, dvě hoďky ve vlaku a další hodina z Taipei v buse už utekli jako voda (vzdušnou čarou takovejch 60km).

Snow Mountain (雪山) - Den čtvrtý

Nevim jestli to bylo kvalitou dalších přístřešků, ale vstávali jsme čím dál tím dříve. Vejlou s Milerem se dokonce přodřeli mokrou trávou, aby se podívali na východ slunce.Blázni.. Rychle jsme sbalili stan a vyrazili.

Celá cesta probíhala ve stylu +1. Pokaždé když jsme vylezli na 3000+ m.n.m. kopec, zvolal jsem "Plus jedna". Podle Vejloua jsme měli za celý trip zdolat 11 vrcholů. Podle mojí metodiky jsme jich dali možná i dvojnásobek. Třítísícovek to byla celá spousta. Některé měli jména jako třeba Karantakun. Ostatní asi taky měli jména, ale ty zná asi jen Vejlou a jeho mapa. Vždycky jsme se pokochali, občas něco vyfotili s vlajkou a rychle dál.

Po pár hodinách stoupání a klesání jsme dorazili k chatě. Ano k chatě. Měla dřevěnou podlahu i střechu. Zásobník na 1000l děšťové vody pochybné barvy a suché WC s urvanými dveřmi. Tam byl Fík, tak nevim jak to bylo. Jelikož jsme zažili ledacos tak jsme doplnili zásoby tekutiny, kterou jsme nazvali dešťová voda. Vejlou svoji várku vylepšil nějákýma větvičkama, které připomínali smrk. Měli by v tom být vitamíny. Dexovi se to moc nezamlouvalo, ale chutnalo to docela slušně. Dali jsme oběd a zatímco kluci vyběhli na extra kopec, my s Dexem jsme si dali dvacet, a potom vyrazili napřed. Tady jsme poprvé poznali co to jsou lana..Vejlou, který tajně doufal, že na Snow mountain by jsme mohli dorazit už tento den a přespat v kabině těsně pod ní pochopil, že to nestihneme. Tak jsme to zakotvili asi 4 km pod Sněžnou horou. Tam byla další chata, která byla stejně dobrá jako ta předtim, dokonce i voda byla modřejší. Také měla solární panely na střeše a baterie, takže teoreticky byla elektřina, bohužel zapomněli namontovat žárovku, tak jsme si ani posvítit nemohli. To nám však vůbec nevadilo, prože jsme byli pěkně unavení. Asi hodinu potom co jsme dorazili začalo kolem paté pršet..jako hodinky. V noci jsme opět poznali co to je zima. Zvyklí na teploty 30-35° v Chung Hua nám 15 ° a méně co mohlo být v 3500m.n.m. nedělalo vůbec dobře.

Snow Mountain (雪山) - Den třetí

V cabin99 jsme strávili poslední noc v relativně nízké nadmořské výšce a navíc v uzavřené (zaprděné) chatičce, takže nám bylo celkem i teplo. Ráno jsme chtěli vstát časně, protože v Taiwanských horách funguje koloběh vody přesně jako hodinky. Ráno a celé dopoledne je jasno a krásně, odpoledne se to zatáhne, hory zahalí mraky a kolem páté hodiny odpolení přichází déšť. Prší zhruba do půlnoci a pak se zase začne dělat hezky. Takhle to je každý den snad s vyjímkou tajfunů, to pak chčije non-stop. Tak mě napadá, proč na sebe Taiwanci rvou ráno ty pláštěnky...asi ještě nestihli tento rytmus vypozorovat. No zkrátka jsme toho chtěli vidět co nejvíc, než přijdou mraky a bude videt akorát tak na půl metru. Ve finále jsme ale kemp opuštěli poslední...klasika. Všichni ostatní šli ale opačným směrem do civilizace. Bylo to tedy na dlouho dobu naposled, co jsme viděli nějaké lidi.

Začli jsme hned zostra výstupem. S pravidelnými pauzami na sundání nějkého kusu oděvu, pití, čurání, focení a jiné výmluvy se to docela dalo. Fík s Vaškem vyběhli jako první k rozcestí, odkud se dalo jít na první vrchol, který jsme měli v plánu. Nejdřív jsme ho chtěli s Kejpou vynechat, ale nakonec jsme se hecli a všichni jsme nalehko bez batohů odběhli z cesty na vrchol...ehm...na fotce je určitě vidět jeho jméno. Takže to byla naše první třítisícovka. Cestou zpět mě trošku začala pobolívat noha. Chodidlo. Po chvíli začlo bolet i druhý a o hodinu později jsem nemoh skoro chodit. Debilní plochý nohy nebo co... Prostě v prdeli. Nepřestalo to už do konce výpravy a vlastně mě to bolí ještě teď. Udělalo mi to z výletu peklo a chtělo to dost sebezapření, abych se tam nezahrabal.

Další horou byl 大霸尖山(Dabajian Mountain), který byl imozantní a i přestože nebyl nejvyšší, tak vypadal rozhodně nejlépe. Bohužel v minulostí strhal tajfun žebříky, bez kterých se tam vyškrábat nedá. Správa parku si řekla, že s ohledem na to, že je to posvátna hora, by bylo nejlepší je neobnovovat. Aspoň tam níkdo nepoleze a bude klid. Vedle je ale jeho menší bráška 小霸尖山 (Xiaobajian Mountain), na který se vylézt dá. Kluci si to dali ale beze mě, protže bych se tam s těma zkurvenejma chodidlama nevyškrábal. 大霸尖山 bylo ale nutné obejít, což nebyla prdel. Podél vrcholu vedla cesta, která byla opatřena drátěným tunelem, který měl turisty chránit před padajícím kamením. Bohužel byl na MNOHA místech zavalen spadlým kaměním, takže jsem museli jít mimo něj a jenom doufat, že zrovna nic nespadne. Od obou bajianů jsme museli trošku klesat. Dost strmě klesat. Poprvé jsme se střetli s lany, bez kterých by daný úsek nešel zdolat. Potom, co jsme si trochu zahorolezili, trochu pobloudili a trochu zmokli, jsme dorazili do srubu. Byl polorozpadlej, pekně špinavej, ale bylo u něj ohniště. A jak se později ukázalo, tak se tam výlel pytel s rejží a vepřová konzerva. Já s Kejpou jsme si tedy zadali úkol udělat oheň a uvařit večeři. Ostatní jsme poslali pro vodu, která měla být za rohem...

Začali jsme stahovat dříví z přilehlého lesa. Kejpa dokonce vylez na padlý trouchnivějící strom a začal ho pod sebou rozebírat. No chybělo málo... ale aspoň bylo dost dřeva. Padlo balení toaleťáku, několik účtenek z 7/11 a dva zapalovače, ale nakonec jsme oheň rozdělali. Už jsme dávno měli připravné úhlíky na vaření a kluci pořád nikde. Vydali jsme se je tedy zachránit. Jen, co jsme se dostatečně promočili ve vysoké trávě, tak jsme na ně narazili. Ukázalo se, že voda je dál, než hlásala cedule. V umytém hrnci jsme uvařili výtečnou veřeři skládající se z rýže, vepřové konzervy, Milerova salámu a Kejpových arašídů. Bašta. Abychom nezmrzli a Fík nenadával, že táhne stan zbytečně, postavili jsme stan. Navzdory vysoké nadmořské výšce nám bylo celkem teplo. Kejpa dokonce v průbehu noci vylez ven... Asi se mu nechtělo mačkat. Já jsem si večer šlehnul Vejlouovy dva ibalginy a doufal, že mě rané nohy bolet nebudou...marně. Ale trochu lepší to bylo.

Snow Mountain (雪山) - Den druhý

Po vydatném odpočinku na vydlážděné podlaze jsme asi v 8 hodin vstali a začali snídat a balit. Vejlou navrh, že bysme mohli bez batohů seběhnout dolů k vodopádu. Že prý to je tak na deset minut. Po pěti minutách u první cedule, která ukazovala asi 2 km a odhad 40 minut jsme pochopili, že Vejlou chápe Taiwanský čas jinak. Nakonec nám to trvalo asi 20 minut a poprvé jsme si zkusili co je to klesání a stoupání. Vodopád vypadal skvěle a je i na fotkách.

Popíjeli jsme kolu a já přemýšlel, kolik asi budeme na dnešní 19km úsek potřebovat vody. Měl jsem 2,5l,a pro jistotu jsem se rozhodl, že místo koly naberu další 2l vody. Miller s Fíkem už pro vodu šli dříve...Vejlou povídal, že ví kudy, že je to kousek, a když mě viděl, že tam radši skočí sám. Po 15 minutách, kdy my s Dexem jsme posedávali, natírali se krémem a pozorovali chcíplého brouka před vstupní budovou do parku, se vrátil Vejlou, kde prý jsou kluci..Ukázalo se, že stačilo projít zadem přes policejní stanici, přelézt přes zíďku, dále houštím a pak už jen nabrat vodu. Jak jednoduché.

Po delší době naše parta byla opět kompletní a mohli jsme vyrazit. Prvních 15 km byla v podstatě procházka lesem po cestě, kdy jsme fotili a sledovali zábavné značky (viz fotky) bacha kamení apod. Nenastoupali jsme prakticky nic. Po třech hodinách jsme dorazili k druhému vodopádu kde jsme si dali oběd. Škoda, že se tam nešlo dostat (foceno z mostu)..Za nedlouho nás dostalo stoupání. Na 4 km jsme museli nastoupat 1 km. To se ukázalo pro nezkušené členy výpravy (Já + Dex ) jako decentní problém. Z heslem od patníku k patníku (100m) jsme se šinuli nahoru. Vzpomněl jsem si na AC/DC a jejich highway to hell.. Kluci nás opustili a musím dodat, že ta půlhodinka co nahnali nám vůbec nechyběla. Sice jsme od místních, v cabin99, nedostali čaj, ale to nám vůbec nevadilo. Ještě bych měl zmínit, že v kabin99 měli vodu, elektriku, solární panely a skásli nás o dvě čenta za osobu. Noc jsme měli přečkat v chatce č.5 hned u vchodu. Což se ukázalo jako malá nevýhoda, protože to bylo místo srazu pro ranní výpravy...

Výstup na Snow Mountain (雪山) - Den první

Výlet jsme započali v pátek 10.6.2011, ale tento první den se ještě žádný výstup nekonal a jenom jsme se přibližovali různými vozidly. Protože výlet to byl úchvatný a plný dojmů, bylo by dobré popisovat každý den zvlášť, aby v tom nebyl bordel. Tak tedy jak probíhal první den...

Vyrazili jsme brzy ráno z Chung Hua a přesunuli se do Hsinchu na bus do Jhudongu, odkud nám měl jet autobus někam...Vejluo možná ví kam. A odtud bylo v plánu stopovat až do Guanwu, kde začíná národní park Shei-Pa, ve kterém se Snow Mountain (雪山 = Xue Shan) nachází.
Až do Jhudongu šlo všechno dobře. Trochu tomu možná pomohlo, že Vejluo sbalil v Hsinchu na autobusáku nějakou maturantku, která jela stejným busem a instruovala nás, kde vystoupit. No, popravdě instruovala spíš řidiče, kde nás má vyhodit. Vystupovala totiž asi o dvě zastávky dřív. Vejluo, kapitán výpravy, to totiž měl zjištěný jenom orientačně.

V Jhudongu neuměl nikdo anglicky. Potřeboval jsem poslat dopis a pošta v Chung Hua byla zavřená, takže jsem musel najít nějakou poštu po cestě. Nikdo nerozuměl, co je to "post office". Hrůza. Vejluo měl naštěstí naučenejch dost čínskejch frází, aby zjistil, do kterého autobusu nastoupit. Já jsem lez do busu jako poslední a najednou na mě začala nějaká stará babka něco strašně rychle drmolit čínsky. Evidentně nechtěla, abych nastoupil do toho autobusu. Křičel jsem na Vejluoa, že potřebuju překlad, ale ten už byl vevnitř. Tak jsem ji odbyl a taky nastoupil. Autobus nás odvez do nějaký horský prdele, kde jsme zjistili, že Vejlouovy fráze nebyly úplně neprustřelný, protože jsem skončili asi o 30km blíž, než jsme potřebovali. Vydal jsem se aspoň hledat poštu. Vesnička byla zasazena v kopci, tak jsem se začal škrábat vzhůru. Jako první jsem našel policejní stanici. No dobře, tak byla vidět už od silnice. Zeptal jsem se prvního oficíra, kde je "post office". Zpanikařil a zavolal si na pomoc kamaráda. I jeho jsem se zeptal na "post office". Otázku ignoroval a ptal se, kam jedu. Odpověděl jsem, že na Snow Mountain, a znovu se zeptal na "post office". Zkřivil obličej a zeptal se, jestli myslim nocleh? Asi 5x za sebou jsem zahulákal POST OFFICE a najednou rozuměl. Poslal mě ještě víc do kopce. Vydal jsem se tedy nahoru a skutečně našel poštu. Byl tam jeden úředník, který mě slušných 15 minut ignoroval a telefonoval. Nakonec mě okrad, ale dopis vzal a jak se později ukázalo, tak ten v pořádku došel. Když jsem se vracel dolů za klukama, viděl jsem, jak sedí dole u silnice před nějakou sámoškou a chlastaj lahváče. Idylka. Koupil jsem si taky pivko a chtěl si sednout. Nebylo kam. A v tom mi prodavačka podstrčila pod zadek stoličku, kterou odněkud vyčarovala. Paráda!
Když jsme dopili, vydali jsme se na stopa. Zašli jsem za první zatáčku a v tom nás míjel autobus. Stopli jsme ho. To neuhádnete, kdo v něm seděl! Ta babka, co do mě v Jhudongu něco hustila, se škodolibým úsměvem na tváři. Bus nás hodil tam, jak jsme původně chtěli. Sice jsme si museli vydupat, že fakt chceme vystoupit, protože babka a nakonec i řidič nás chtěli odvézt do místního kostela. Řekli jsme jim totiž, že chceme do Guanwu a oni začali hrozně lamentovat, že je to hrozně daleko a že tam nic nejede a že se už bude stmívat a že to nedokážeme... V kostele prý nám zajistí nocleh. Taiwanská mentalita zapracovala (pomáhat za každých okolností i když to daná osoba nechce) a nenechali si to vymluvit, dokud Miler nazačal bejt nepříjemnej. Vydali jsme se tedy do kopce směrem Guanwu, které bylo další desítky kilometrů daleko a začali stopovat.

Celkem brzo zastavil Miler, který se s foťákem táhnul vzadu, modrý nákláďáček. Ty jsou pro Taiwan typické, tuším, že je to i místní výroba. Naskákali jsme všichni na korbu, kde byla ohromná cisterna s tunou vody. A byla přivázaná jenom na dvou stranách, takže na korbě dost cestovala. Řidič jel chvíli opatrně. Všimli jsme si ale, že žvýká binlan... Po chvíli evidentně zapomněl, že má někoho na korbě, a začal jet rallye. V serpentinách, které vedou cestou na Guanwu, to byl docela masakr. Na korbě jsme úplně vláli a drželi se cisterny, kterou jsme se snažili udržet zhruba uprostřed, aby nikoho nerozmáčkla. V jednu chvíli se před náma objevila nějaká díra a řidič to na míste zašláp. Nás vzadu najednou cisterna vystřelila dopředu. V tom okamžiku jsem si vzpomněl, že jsou taky lidi vepředu, který to může rozmáčknout. Konkrétně Kejpa a Miler. Kejpa uskočil a cisterna zmáčkla jenom jeho batoh, který válel na zemi, což jim dalo trochu víc prostoru. Miler si zrovna upravoval svůj outfit, takže byl zrovna nějakým zazračným způsobem vykloněnej mimo dosah cisterny a ani moc nepostřeh, co se stalo. Nakonec jsme ale ve zdraví dojeli do nějaké vesničky, kde řidič končil. Akorát Fíkovi po cestě vypadla pantofle. Ve vesničce jsme stopli další náklaďáček. Tentokrát menší a s prázdnou korbou. Řidič byl mladší, nic nežvejkal...cesta najendou působila po tom předchozím adrenalinu až nudně.

V Guanwu jsme na stanici měli předat povolení ke vstupu. Vejluo se vtipně zeptal, jestli máme s sebou ty papíry, co nám dával. Samozřejmě jsme je neměli. Chvíli jsme řešili, kdo komu co nedal, kdo co zapomněl a jak to pořešíme, ale nakonec nebyly potřeba a všechno pokryl jeden Vejlouův uber papír. Sešli jsme tedy asi 3km k prvnímu srubu, kde jsme strávili první (a poslední jakž takž teplou) noc.

Výstup na Snow Mountain (雪山)

10.-14.6. 2011...Prave jsem uploadnul pres 300 fotek + 2 videa. Navic jsem pridal dalsi fotky z dragon boatu...

Dragon boat race 5.- 6.6. 2011

Ivan, místní mexikánec, se nás zeptal jestli bysme nechtěli závodit na dračích lodích. Takovou nabídku jsme samozřejmě nemohli odmítnout a tak se dohodl sraz 4.6. na parkovišti před nádražím v Hsinchu. Tam mělo dojít k našemu přemístění do přístavu a následně prvnímu a zároveň poslednímu tréningu, jelikož závody probíhaly 5.-6. června. Většina z české výpravy dorazila na smluvené místo na skútrech, akorát nás překvapil Vejlou, který přijel na kole s tím, že někde za nim by se měl vyskytovat jeho čínský spolubydlící Min-Cheng, který prej bude s náma v týmu...Nevadí. Ivan se ujal vedení a dovedl nás až do přístavu. Cestou jsme samozřejmě ztratili Min-Chenga, který se ukázal jako slabý cyklista už cestou na nádraží.

V přístavu jsme se potkali se zbytkem mezinárodní komunity, která organizovala náš tým, přesněji týmy zneboť jsme jistili , že týmy jsou tři. Čistě pro rozlišení označené A, B, C. Ivan překvapivě odešel do týmu A, zatímco česká výprava ve složení Já, Fík, Dex, Pája, Miller a Vejlou patřila do týmu C. Zbylých 10 členů týmu potřebných k operování na lodi nám bylo neznámých (až na Min-Chenga), ale měli jsme v týmu 2 másla z Jihoafrické republiky plus zkušenou bubenici, jak povídala asi 65 letá paní, která celou akci vedla. Na trávě jsme si zkusili synchronizaci, to je údajně to nejdůležitější. Málem bych zapomněl zmínit funkce na lodi. Posádka se skládá ze 14 pádelníku, flag catchera a bubeníka. Funkci flag catchera jsem zastal já, protože jak se ukázalo, prý je potřeba někdo vysoký. Samozřejmě jsem namítal, že bych radši pádloval a zúročil hodiny trávené v posilovně. Nedalo se nic dělat.
Po dvou hodinách čekání jsme se dostali do lodi v módních žlutých vestách. Zatímco ostatní trénovali synchronizaci,já se natu hrůzu bohužel musel z přídi lodi koukat. Alespoň jsem si vyzkoušel posezení na drakově hlavě, jenž zdobila příď lodi a trénoval dosah, abych byl schopen zachytit vlajku jako první...Po hodině tréninku jsme dostali krásná černá týmová trička a odebrali se zpět.
Nastala neděle, den prvních závodů. Přestože jsme dorazili do přístavu v 9:30 jak bylo smluveno, náš závod měl přijít na řadu až po jedenácté.. Tady jsme opět poznali jak pálí Taiwanské slunce, jelikož od dob roadtripu a pláží v Kentingu jsme trochu zapomněli..Stín pod zvony rychle mizel a červená místa na našich tělech přibývala...V tom přišla naše bubenice s tím, že tým jenž je nám protivníkem se nedostavil, a vypadá to že zvítězíme kontumačně (win by default). Prošli jsme frontou bez protivníka a zvítězili. Pak jsme zjistili, že tímto postupujeme do vyřazovacích kol a pokračovat budeme i v pondělí. Je vidět, že kvalitní trénink se vyplácí. Tak jsme dali citronádu či ponožkový vývar (každý podle chuti) v jednom z mnoha stánků, zajedli kebabem a jeli odpočívat.
Doufal jsem, že když už je pondělí, že si konečně sáhnu na vlajku, neboť při tréninku tam nebyla a v neděli jsme vyhráli kontumačně. Po patřičném čekání se při prvním závodu ukázala naše nezkušenost. Proti červenému týmu jsme sice nasadili i sprint, ale loď se nám nepodařilo rozpohybovat včas. V duchu jsem si říkal, kdy už přijde sprint. Vteřiny se táhli jako hodiny, ale pořád nic. Nasazenní v posledních desítkách metrech už nemohlo nic změnit. Dohodli jsme se, že příště musíme nasadit sprint po dvou sadách temp (pádlovalo se po 8 tempech s tím, že typicky se zařve při pátém sprint a příští sada se jede rychleji) a makat co nejvíc, protože loď má neuvěřitelnou setrvačnost. Dohodl jsem se s bubenicí, že sprint zařvu podle potřeby, ale mnohem dříve.
Dalším protivníkem byl tým B (ze stejnými tričky). Schylovalo se k bratrovraždě. Naše taktika se vyplatila, a jelikož sme vyhrávali už od startu o celé metry, sprint jsem zařval až po 5 sadách. Naše zrychlení je úplně zničilo.. Vyrazili jsme s takovou silou, že Béčko se k ničemu nezmohlo a v konci dokonce přestalo pádlovat, i když náš tým taky již odpočíval. Vyhráli jsme o celou délku lodi. Vlajku jsem sebral a pořádně s ní zamával, aby ztoho diváci taky něco měli. Naše bilance byla 2:1. Měl přijít rozhodující závod proti univerzitě NCTU.
Problém byl, že jeden z našich se zranil v mezičase na skútru a Min-Cheng pro jistotu nedorazil vůbec. NCTU nás obvinilo že podvádíme, a málem došlo na kontrolu ID. Po dlouhém dohadování se zjistilo, že vlastně oni podvádějí, protože za ně závodil někdo kdo nebyl napsaný na soupisce. Elegantně se prostřídali, aby bylo vše v pořadku, a i přes naše protesty nebyli diskvalifikováni. Byli jsme nuceni závodit bez jedné řady čili bez dvou lidí, protože člověk prý nesmí být na lajně sám. Obětovali jsme jedno máslo a vydali se na poslední závod. Přestože jsme nasadili smrtí cí tempo na vítězství jsme nestačili o těsnou vteřinu, ale byl to pořádnej závod a nato že nás bylo míň... Stejný tým NCTU pak porazil i naše Ačko.. Tak jsme skončili 4 z 8 v kategorii mezinárodních týmů, ale hřát nás může fakt, že naše trička jsou ze všech týmů stejně nejhezčí..

Czech Style BBQ

Už nás přestalo bavit pojídat tuny rýže, tak jsme se rozhodli zorganizovat pořadnou grilovačku v českém stylu. Událost, naplánovaná na 31.5., se rozkřikla a nakonec bylo pozváno snad 50 lidí. Managovat tak velkou akci nebylo jednoduché. Na taiwanu není nic jednoduché a tato akce nebyla vyjímkou.
První problémy se objevili při nákupu. Věřte nebo ne, ale bez peněz se nakupovat nedá. O tom se přesvědčil nejvyšší šéf Miller, když před odjezdem do místního supermarketu RT-mart zapomněl vybrat od každého čecha smluvenou pětistovku. Peníze se nakonec složili a díky rozdělení nákupu ve dví a Dexově kreditní kartě byla akce zachráněna. Miller takticky odjel do Taipei na nějakou rozlučkovou party a tak jsme se ujali nakládání masa. Posíleni videem od Šéfa Zdeňka Polreicha s příhodným názvem šéf na grillu Dex začal porcovat maso, jak by řekl šéf, na kvalitní mazlíky. Já jsem se ujal koření a mazání, zatímco Fík, náš expert na česnek loupal o stošest Jak to dopadlo?

Táto neuvěřitelná nádoba obsahovala 8kg masa, několik cibulí a 5l oleje s kořením. Nevěřili jsme, že přijde tolik lidí a měli jsme strach, že to nesníme. A když se v úterý šlo pro klíče od kuchyňky(na bramboráky) nastal druhej problém. Místo obvyklé slečny byl v kanclu aktivní "pán", který si hrál na šéfa ve stylu, že kuchyňka je jen pro muslimy. Zajímavý..už jsme několikrát vařili a nikdy nic. To nás a hlavně Dexe neuvěřitelně rozčílilo, tak Dex začal tvrdit, že je muslim. Nebo to je pravda? Do argumentování se vložil ještě Miller a ani nevím jak se to stalo, ale po chvíli se v kuchyňce orpavdu začalo připravovat těsto na bramboráky. Neustále nakukovali uklízečky z menzy, tak jsme jim dali ochutnat. Nevím co říkali, ale očividně jim to chutnalo, pač jedna si vzala hned dva kousky. Dvě pánvičky jeli naplno a po dvou prázdných láhvích plynu, spoustě odřených prstů a několika hodinách času stály na stole bramboráky ze 40 brambor.
Nejvyšší čas začit grilovat, tak jsme se odebrali k ohništi. Zde už holky s Millerem finišovali přípravy. Krájela se zelenina, připravovali špízy. Kvůli špatně zvolenému micromanagementu nám neustále něco chybělo, ale s tím se při akci takového rozsahu musí počítat. Konečně přišel čas rozpálit grill. Fík s Dexem zaujali pozice u grillu číslo jedna, zatímco já s Pájou jsme museli zakročit při pohledu jak se partička nám neznámých Téček snaží u druhého grillu. Tím jsme vytvořili grill s označením dva. Na akci se dostavilo i několik učitelů. Od Fíka s Dexem Chuan. Od holek Chen. Náš učitel Yeh z business ventures bohužel nedorazil, ale nevadí. Chen se opravdu neostýchal (to snad ani není Taiwanec) a ukázal se jako epikurejec, když prstem zamířil na víno. Hned si přihodil pár plátků chleba na grill a když dostal prvotřídně udělaný steak, vypadal moc spokojeně. Naštěstí po hodině odjel jinak nevim jestli by nám zásoby vydrželi.
Mezitím se začalo stmívat a zatímco na našem Grillu se grilovalo jedna báseň, jednička zaostávala. To jsme zjistili, když za námi přišla Míša, jestli bysme nehodili na grill nějakou zeleninu pro naše vegetariány (Vejlou, muslimové a pár Téček.) Stali jsme se hlavním grillem. Poctili nás návštěvou totiž i někteří muslimové. Nic proti vyznání, to je každého věc, ale když někdo nejí maso a zároveň nepije tak co chce teda sakra dělat na BBQ? Tak vzniknul nejnudnější stůl vpravo vzadu..No nic, tak jsme s Pájou nelenili a začali připravovat "košér" zeleninu za pomocí zbylého oleje, hned vedle steaku. Snad to neviděli, protože podle ohlasů jim to moc chutnalo. Ještě, že jsme měli i bramboráčky nebo nevim co by tam jedli.
Světla i masa ubývalo a nakonec se snědlo úplně všechno. Bylo na čase využit volejbalovej balón, kterej sme s Fíkem pprozíravě půjčili odpoledne, neboť kousek od grillu je hřiště. Možná si myslíte, že je to jednoduché, ale jelikož jsme přišli těsně před zavíračkou hodný pán se cukal, že prej je to impossible a že spěchá atd. Naštěstí sme mu stáli na schodech v cestě, a on tak nemohl se svojí brašničkou odejít. Když jsme mu slíbili, že ho zítra vrátíme, a že mu zatím necháme studentskou ISIC kartu tak svolil. Pro tyto účely máme kartičku od našeho předchůdce pana Chady a tímto mu děkujeme.

Kvalita hry byla strašná a zdaleka neodpovídala naší páteční hře. Nevím jestli zato mohl alkohol nebo smíšené týmy s místními, kdy občas bylo v týmu i 8 lidí a vybrat podání se ukázalo jako nepřekonatelný problém. Hlavně že sme se pobavili. Překvapení nastalo, když sme se vrátili k posezení u grilů. Grilly vyhasínaly a na place probíhala neuvěřitelná vodní bitva. Sedli jsme si ke stolu a dojídali nějáké zbytky, když v tom nás někdo polil. To neměl dělat. Sebrali jsme prázdný chladící box a vytvořili s Pájou smrtící komando. Zpočátku jsme polívali, ale tato metoda se ukázala jako neefektivní. Naplnili jsme celý chladící box vodou a postupně vymáchali všechny kdo nám stál v cestě. Nakonec jsme se přesunuli na střechu naší fakulty, kde jsme dorazili zbytky pití. Podle všech ohlasů vydařená akce. Takhle dobře jsem se tady už dlouho nenajedl a nevím jestli to bylo inspirací od Šéfa, ale maso bylo fantastický. Možná si to ještě jednou zopakujeme než odjedeme, ale již v menším počtu..