Snow Mountain (雪山) - Den třetí

V cabin99 jsme strávili poslední noc v relativně nízké nadmořské výšce a navíc v uzavřené (zaprděné) chatičce, takže nám bylo celkem i teplo. Ráno jsme chtěli vstát časně, protože v Taiwanských horách funguje koloběh vody přesně jako hodinky. Ráno a celé dopoledne je jasno a krásně, odpoledne se to zatáhne, hory zahalí mraky a kolem páté hodiny odpolení přichází déšť. Prší zhruba do půlnoci a pak se zase začne dělat hezky. Takhle to je každý den snad s vyjímkou tajfunů, to pak chčije non-stop. Tak mě napadá, proč na sebe Taiwanci rvou ráno ty pláštěnky...asi ještě nestihli tento rytmus vypozorovat. No zkrátka jsme toho chtěli vidět co nejvíc, než přijdou mraky a bude videt akorát tak na půl metru. Ve finále jsme ale kemp opuštěli poslední...klasika. Všichni ostatní šli ale opačným směrem do civilizace. Bylo to tedy na dlouho dobu naposled, co jsme viděli nějaké lidi.

Začli jsme hned zostra výstupem. S pravidelnými pauzami na sundání nějkého kusu oděvu, pití, čurání, focení a jiné výmluvy se to docela dalo. Fík s Vaškem vyběhli jako první k rozcestí, odkud se dalo jít na první vrchol, který jsme měli v plánu. Nejdřív jsme ho chtěli s Kejpou vynechat, ale nakonec jsme se hecli a všichni jsme nalehko bez batohů odběhli z cesty na vrchol...ehm...na fotce je určitě vidět jeho jméno. Takže to byla naše první třítisícovka. Cestou zpět mě trošku začala pobolívat noha. Chodidlo. Po chvíli začlo bolet i druhý a o hodinu později jsem nemoh skoro chodit. Debilní plochý nohy nebo co... Prostě v prdeli. Nepřestalo to už do konce výpravy a vlastně mě to bolí ještě teď. Udělalo mi to z výletu peklo a chtělo to dost sebezapření, abych se tam nezahrabal.

Další horou byl 大霸尖山(Dabajian Mountain), který byl imozantní a i přestože nebyl nejvyšší, tak vypadal rozhodně nejlépe. Bohužel v minulostí strhal tajfun žebříky, bez kterých se tam vyškrábat nedá. Správa parku si řekla, že s ohledem na to, že je to posvátna hora, by bylo nejlepší je neobnovovat. Aspoň tam níkdo nepoleze a bude klid. Vedle je ale jeho menší bráška 小霸尖山 (Xiaobajian Mountain), na který se vylézt dá. Kluci si to dali ale beze mě, protže bych se tam s těma zkurvenejma chodidlama nevyškrábal. 大霸尖山 bylo ale nutné obejít, což nebyla prdel. Podél vrcholu vedla cesta, která byla opatřena drátěným tunelem, který měl turisty chránit před padajícím kamením. Bohužel byl na MNOHA místech zavalen spadlým kaměním, takže jsem museli jít mimo něj a jenom doufat, že zrovna nic nespadne. Od obou bajianů jsme museli trošku klesat. Dost strmě klesat. Poprvé jsme se střetli s lany, bez kterých by daný úsek nešel zdolat. Potom, co jsme si trochu zahorolezili, trochu pobloudili a trochu zmokli, jsme dorazili do srubu. Byl polorozpadlej, pekně špinavej, ale bylo u něj ohniště. A jak se později ukázalo, tak se tam výlel pytel s rejží a vepřová konzerva. Já s Kejpou jsme si tedy zadali úkol udělat oheň a uvařit večeři. Ostatní jsme poslali pro vodu, která měla být za rohem...

Začali jsme stahovat dříví z přilehlého lesa. Kejpa dokonce vylez na padlý trouchnivějící strom a začal ho pod sebou rozebírat. No chybělo málo... ale aspoň bylo dost dřeva. Padlo balení toaleťáku, několik účtenek z 7/11 a dva zapalovače, ale nakonec jsme oheň rozdělali. Už jsme dávno měli připravné úhlíky na vaření a kluci pořád nikde. Vydali jsme se je tedy zachránit. Jen, co jsme se dostatečně promočili ve vysoké trávě, tak jsme na ně narazili. Ukázalo se, že voda je dál, než hlásala cedule. V umytém hrnci jsme uvařili výtečnou veřeři skládající se z rýže, vepřové konzervy, Milerova salámu a Kejpových arašídů. Bašta. Abychom nezmrzli a Fík nenadával, že táhne stan zbytečně, postavili jsme stan. Navzdory vysoké nadmořské výšce nám bylo celkem teplo. Kejpa dokonce v průbehu noci vylez ven... Asi se mu nechtělo mačkat. Já jsem si večer šlehnul Vejlouovy dva ibalginy a doufal, že mě rané nohy bolet nebudou...marně. Ale trochu lepší to bylo.