Poslední den jsme vyšli opravdu brzo, mohlo být tak kolem šesté. Patníky odpočítavali od 4km s tím že snow mountain byla nula. Je to dobrá motivace, když člověk po 4 dnech a asi 60km konečně vidí cíl cesty.
A to je ona. Slavná snow mountain (nepřekvapivě bez sněhu). Foceno ze severního vrcholu.V porovnání s malým a velkým bajanem celkem nezajímavý kopec. Posledních třista metrů nahoru se šlo fakt skvěle..Asi to bylo vidinou cíle. Po třech dnech jsme opět viděli lidi. Kvalitní boty, návleky, hůlky, krosny, klobouky... Jo jo, ty měli jinou výbavičku než my...Je zajímavé, že všichni Taiwanci chodí z druhé strany 10,9km.
Na vrcholu jsme posvačili a fotili a fotili... Kluci opět hledali signál, přestože u toho vypadali hrozně vtipně a psali SMSky jako o život. takhle jsme promarnili víc než hodinu, ale to jsme ještě nevěděli, že nám bude chybět..
Bylo načase začít klesat.. čekalo nás zminěných 10,9km podle Vejloua jel BUS ve dvě hodiny. Tři hodiny na 10km? pohoda ne.. Cesta dolů byla kamenitá, místy se šlo lesem. Kluci si dali záchodovou pauzu a já jsem na kmeni stromu nechal schnout klobouk. Vzpomněl jsem si ,co jsme spolu zažili, a nemohl si pomoct...musel jsem se hrdině pro něj vrátit. Vejlou rychle zaragoval sundal batoh a vydal se pro něj, aby jsme neztráceli další čas. Myjsme po chvíli čekání pokračovali v cestě. Po dobré půlhodině jsme se dostali k chatce, kam se chtěl Vejlou dostat již o den dříve, tam nás dohnal Vejlou. bavili jsme se s místními a jedním Amíkem, odkud jsme, odkud jdeme a podobný obvyklý pindy. Každopádně uznale poznamenali, že jsme velmi rychlí. Chtěli jsme doplnit vodu a už jsme stáli u kohoutku, ale hodný pán nás nechal doplnit z velké plechové konvice převařenou vodu.. tamkovej komfort po dvou dnech na dešťovce nikdo nečekal.
čas rychle ubíhal. Jednoduchým propočtem jsme zjistili, že nestíháme a poslední asi 3 km jsme běželi. Nevěříte? Věřte.. V některých případech šlo spíše o poloběh či poskakování, ale stejně. Asi ve 13.40 jsme se dostali dolů. V poslední chatce nám poradili, ať zavoláme a necháme si pozdržet autobus. Týpek byl schopen tak akorát zkontrolovat papíry. A řešení nikde... Všiml jsem si, že na parkovišti stojí VAN s řidičem (starej dobrej volkswagen), který zrovna telefonuje. Šli jsme ho tedy ukecat, protože k busu to mělo být ještě asi 6 km, jak tvrdil Vejlou. Týpek dělal, že neumí anglicky, to nám dělalo trochu problém, ale Vejlou mu to vysvětlil. každopádně když došlo na peníze, panáček se rychle rozmluvil. Nejdřív po nás chtěl 200 na osobu. Ukecali jsme to na pětikilo celkem a hned jsme vyjeli. Ukázalo se, že Vejlou si opět trošku zapřeháněl, pač to bylo asi 10km. a stihli jsme to těsně před druhou. Nejlépe utracené peníze.. Teď už byl problém jen najít správný autobus. Zmateně jsme pobíhali, nakonec pomohlo, ostatně jako vždy, zeptat se místních. První pán nevěděl a ani přivolaný klučík s připraveným telefonem k překládání nepomohl. Nevadí, z lavičky někdo zkušeně ukázal na ceduli a řekl "here". Za deset minut přijel náš bus. Byli jsme zachráněni... Něco tak pomalého jsem ještě nezažil.. Ještě aby ne, když autobusák v jedné vesničce zastavil a šel si dát pozdní oběd.. Lidi na nás koukali jako na zvířátka v zoo. Tohle byl pravej Taiwanskej venkov. Tři hoďky v buse, dvě hoďky ve vlaku a další hodina z Taipei v buse už utekli jako voda (vzdušnou čarou takovejch 60km).
A to je ona. Slavná snow mountain (nepřekvapivě bez sněhu). Foceno ze severního vrcholu.V porovnání s malým a velkým bajanem celkem nezajímavý kopec. Posledních třista metrů nahoru se šlo fakt skvěle..Asi to bylo vidinou cíle. Po třech dnech jsme opět viděli lidi. Kvalitní boty, návleky, hůlky, krosny, klobouky... Jo jo, ty měli jinou výbavičku než my...Je zajímavé, že všichni Taiwanci chodí z druhé strany 10,9km.
Na vrcholu jsme posvačili a fotili a fotili... Kluci opět hledali signál, přestože u toho vypadali hrozně vtipně a psali SMSky jako o život. takhle jsme promarnili víc než hodinu, ale to jsme ještě nevěděli, že nám bude chybět..Bylo načase začít klesat.. čekalo nás zminěných 10,9km podle Vejloua jel BUS ve dvě hodiny. Tři hodiny na 10km? pohoda ne.. Cesta dolů byla kamenitá, místy se šlo lesem. Kluci si dali záchodovou pauzu a já jsem na kmeni stromu nechal schnout klobouk. Vzpomněl jsem si ,co jsme spolu zažili, a nemohl si pomoct...musel jsem se hrdině pro něj vrátit. Vejlou rychle zaragoval sundal batoh a vydal se pro něj, aby jsme neztráceli další čas. Myjsme po chvíli čekání pokračovali v cestě. Po dobré půlhodině jsme se dostali k chatce, kam se chtěl Vejlou dostat již o den dříve, tam nás dohnal Vejlou. bavili jsme se s místními a jedním Amíkem, odkud jsme, odkud jdeme a podobný obvyklý pindy. Každopádně uznale poznamenali, že jsme velmi rychlí. Chtěli jsme doplnit vodu a už jsme stáli u kohoutku, ale hodný pán nás nechal doplnit z velké plechové konvice převařenou vodu.. tamkovej komfort po dvou dnech na dešťovce nikdo nečekal.
čas rychle ubíhal. Jednoduchým propočtem jsme zjistili, že nestíháme a poslední asi 3 km jsme běželi. Nevěříte? Věřte.. V některých případech šlo spíše o poloběh či poskakování, ale stejně. Asi ve 13.40 jsme se dostali dolů. V poslední chatce nám poradili, ať zavoláme a necháme si pozdržet autobus. Týpek byl schopen tak akorát zkontrolovat papíry. A řešení nikde... Všiml jsem si, že na parkovišti stojí VAN s řidičem (starej dobrej volkswagen), který zrovna telefonuje. Šli jsme ho tedy ukecat, protože k busu to mělo být ještě asi 6 km, jak tvrdil Vejlou. Týpek dělal, že neumí anglicky, to nám dělalo trochu problém, ale Vejlou mu to vysvětlil. každopádně když došlo na peníze, panáček se rychle rozmluvil. Nejdřív po nás chtěl 200 na osobu. Ukecali jsme to na pětikilo celkem a hned jsme vyjeli. Ukázalo se, že Vejlou si opět trošku zapřeháněl, pač to bylo asi 10km. a stihli jsme to těsně před druhou. Nejlépe utracené peníze.. Teď už byl problém jen najít správný autobus. Zmateně jsme pobíhali, nakonec pomohlo, ostatně jako vždy, zeptat se místních. První pán nevěděl a ani přivolaný klučík s připraveným telefonem k překládání nepomohl. Nevadí, z lavičky někdo zkušeně ukázal na ceduli a řekl "here". Za deset minut přijel náš bus. Byli jsme zachráněni... Něco tak pomalého jsem ještě nezažil.. Ještě aby ne, když autobusák v jedné vesničce zastavil a šel si dát pozdní oběd.. Lidi na nás koukali jako na zvířátka v zoo. Tohle byl pravej Taiwanskej venkov. Tři hoďky v buse, dvě hoďky ve vlaku a další hodina z Taipei v buse už utekli jako voda (vzdušnou čarou takovejch 60km).
Žádné komentáře:
Okomentovat