Surf : Checked

Ted, kdyz jsme (skoro) ovladli surf, to muzeme konecne zabalit. Pondeli letime..

http://www.youtube.com/watch?v=dvNXF7aGP2s&feature=related

Surfing

Poté co jsme se vrátili z air tripu je na čase konečně odzkoušet poslední živel.

Pozn.: Zážitky z air tripu bude každý vypravovat doma sám :).

Next: AirTrip 29.6.2011 - 9.7.2011

Snow Mountain (雪山) - Den pátý

Poslední den jsme vyšli opravdu brzo, mohlo být tak kolem šesté. Patníky odpočítavali od 4km s tím že snow mountain byla nula. Je to dobrá motivace, když člověk po 4 dnech a asi 60km konečně vidí cíl cesty.
A to je ona. Slavná snow mountain (nepřekvapivě bez sněhu). Foceno ze severního vrcholu.V porovnání s malým a velkým bajanem celkem nezajímavý kopec. Posledních třista metrů nahoru se šlo fakt skvěle..Asi to bylo vidinou cíle. Po třech dnech jsme opět viděli lidi. Kvalitní boty, návleky, hůlky, krosny, klobouky... Jo jo, ty měli jinou výbavičku než my...Je zajímavé, že všichni Taiwanci chodí z druhé strany 10,9km.Na vrcholu jsme posvačili a fotili a fotili... Kluci opět hledali signál, přestože u toho vypadali hrozně vtipně a psali SMSky jako o život. takhle jsme promarnili víc než hodinu, ale to jsme ještě nevěděli, že nám bude chybět..
Bylo načase začít klesat.. čekalo nás zminěných 10,9km podle Vejloua jel BUS ve dvě hodiny. Tři hodiny na 10km? pohoda ne.. Cesta dolů byla kamenitá, místy se šlo lesem. Kluci si dali záchodovou pauzu a já jsem na kmeni stromu nechal schnout klobouk. Vzpomněl jsem si ,co jsme spolu zažili, a nemohl si pomoct...musel jsem se hrdině pro něj vrátit. Vejlou rychle zaragoval sundal batoh a vydal se pro něj, aby jsme neztráceli další čas. Myjsme po chvíli čekání pokračovali v cestě. Po dobré půlhodině jsme se dostali k chatce, kam se chtěl Vejlou dostat již o den dříve, tam nás dohnal Vejlou. bavili jsme se s místními a jedním Amíkem, odkud jsme, odkud jdeme a podobný obvyklý pindy. Každopádně uznale poznamenali, že jsme velmi rychlí. Chtěli jsme doplnit vodu a už jsme stáli u kohoutku, ale hodný pán nás nechal doplnit z velké plechové konvice převařenou vodu.. tamkovej komfort po dvou dnech na dešťovce nikdo nečekal.čas rychle ubíhal. Jednoduchým propočtem jsme zjistili, že nestíháme a poslední asi 3 km jsme běželi. Nevěříte? Věřte.. V některých případech šlo spíše o poloběh či poskakování, ale stejně. Asi ve 13.40 jsme se dostali dolů. V poslední chatce nám poradili, ať zavoláme a necháme si pozdržet autobus. Týpek byl schopen tak akorát zkontrolovat papíry. A řešení nikde... Všiml jsem si, že na parkovišti stojí VAN s řidičem (starej dobrej volkswagen), který zrovna telefonuje. Šli jsme ho tedy ukecat, protože k busu to mělo být ještě asi 6 km, jak tvrdil Vejlou. Týpek dělal, že neumí anglicky, to nám dělalo trochu problém, ale Vejlou mu to vysvětlil. každopádně když došlo na peníze, panáček se rychle rozmluvil. Nejdřív po nás chtěl 200 na osobu. Ukecali jsme to na pětikilo celkem a hned jsme vyjeli. Ukázalo se, že Vejlou si opět trošku zapřeháněl, pač to bylo asi 10km. a stihli jsme to těsně před druhou. Nejlépe utracené peníze.. Teď už byl problém jen najít správný autobus. Zmateně jsme pobíhali, nakonec pomohlo, ostatně jako vždy, zeptat se místních. První pán nevěděl a ani přivolaný klučík s připraveným telefonem k překládání nepomohl. Nevadí, z lavičky někdo zkušeně ukázal na ceduli a řekl "here". Za deset minut přijel náš bus. Byli jsme zachráněni... Něco tak pomalého jsem ještě nezažil.. Ještě aby ne, když autobusák v jedné vesničce zastavil a šel si dát pozdní oběd.. Lidi na nás koukali jako na zvířátka v zoo. Tohle byl pravej Taiwanskej venkov. Tři hoďky v buse, dvě hoďky ve vlaku a další hodina z Taipei v buse už utekli jako voda (vzdušnou čarou takovejch 60km).

Snow Mountain (雪山) - Den čtvrtý

Nevim jestli to bylo kvalitou dalších přístřešků, ale vstávali jsme čím dál tím dříve. Vejlou s Milerem se dokonce přodřeli mokrou trávou, aby se podívali na východ slunce.Blázni.. Rychle jsme sbalili stan a vyrazili.

Celá cesta probíhala ve stylu +1. Pokaždé když jsme vylezli na 3000+ m.n.m. kopec, zvolal jsem "Plus jedna". Podle Vejloua jsme měli za celý trip zdolat 11 vrcholů. Podle mojí metodiky jsme jich dali možná i dvojnásobek. Třítísícovek to byla celá spousta. Některé měli jména jako třeba Karantakun. Ostatní asi taky měli jména, ale ty zná asi jen Vejlou a jeho mapa. Vždycky jsme se pokochali, občas něco vyfotili s vlajkou a rychle dál.

Po pár hodinách stoupání a klesání jsme dorazili k chatě. Ano k chatě. Měla dřevěnou podlahu i střechu. Zásobník na 1000l děšťové vody pochybné barvy a suché WC s urvanými dveřmi. Tam byl Fík, tak nevim jak to bylo. Jelikož jsme zažili ledacos tak jsme doplnili zásoby tekutiny, kterou jsme nazvali dešťová voda. Vejlou svoji várku vylepšil nějákýma větvičkama, které připomínali smrk. Měli by v tom být vitamíny. Dexovi se to moc nezamlouvalo, ale chutnalo to docela slušně. Dali jsme oběd a zatímco kluci vyběhli na extra kopec, my s Dexem jsme si dali dvacet, a potom vyrazili napřed. Tady jsme poprvé poznali co to jsou lana..Vejlou, který tajně doufal, že na Snow mountain by jsme mohli dorazit už tento den a přespat v kabině těsně pod ní pochopil, že to nestihneme. Tak jsme to zakotvili asi 4 km pod Sněžnou horou. Tam byla další chata, která byla stejně dobrá jako ta předtim, dokonce i voda byla modřejší. Také měla solární panely na střeše a baterie, takže teoreticky byla elektřina, bohužel zapomněli namontovat žárovku, tak jsme si ani posvítit nemohli. To nám však vůbec nevadilo, prože jsme byli pěkně unavení. Asi hodinu potom co jsme dorazili začalo kolem paté pršet..jako hodinky. V noci jsme opět poznali co to je zima. Zvyklí na teploty 30-35° v Chung Hua nám 15 ° a méně co mohlo být v 3500m.n.m. nedělalo vůbec dobře.

Snow Mountain (雪山) - Den třetí

V cabin99 jsme strávili poslední noc v relativně nízké nadmořské výšce a navíc v uzavřené (zaprděné) chatičce, takže nám bylo celkem i teplo. Ráno jsme chtěli vstát časně, protože v Taiwanských horách funguje koloběh vody přesně jako hodinky. Ráno a celé dopoledne je jasno a krásně, odpoledne se to zatáhne, hory zahalí mraky a kolem páté hodiny odpolení přichází déšť. Prší zhruba do půlnoci a pak se zase začne dělat hezky. Takhle to je každý den snad s vyjímkou tajfunů, to pak chčije non-stop. Tak mě napadá, proč na sebe Taiwanci rvou ráno ty pláštěnky...asi ještě nestihli tento rytmus vypozorovat. No zkrátka jsme toho chtěli vidět co nejvíc, než přijdou mraky a bude videt akorát tak na půl metru. Ve finále jsme ale kemp opuštěli poslední...klasika. Všichni ostatní šli ale opačným směrem do civilizace. Bylo to tedy na dlouho dobu naposled, co jsme viděli nějaké lidi.

Začli jsme hned zostra výstupem. S pravidelnými pauzami na sundání nějkého kusu oděvu, pití, čurání, focení a jiné výmluvy se to docela dalo. Fík s Vaškem vyběhli jako první k rozcestí, odkud se dalo jít na první vrchol, který jsme měli v plánu. Nejdřív jsme ho chtěli s Kejpou vynechat, ale nakonec jsme se hecli a všichni jsme nalehko bez batohů odběhli z cesty na vrchol...ehm...na fotce je určitě vidět jeho jméno. Takže to byla naše první třítisícovka. Cestou zpět mě trošku začala pobolívat noha. Chodidlo. Po chvíli začlo bolet i druhý a o hodinu později jsem nemoh skoro chodit. Debilní plochý nohy nebo co... Prostě v prdeli. Nepřestalo to už do konce výpravy a vlastně mě to bolí ještě teď. Udělalo mi to z výletu peklo a chtělo to dost sebezapření, abych se tam nezahrabal.

Další horou byl 大霸尖山(Dabajian Mountain), který byl imozantní a i přestože nebyl nejvyšší, tak vypadal rozhodně nejlépe. Bohužel v minulostí strhal tajfun žebříky, bez kterých se tam vyškrábat nedá. Správa parku si řekla, že s ohledem na to, že je to posvátna hora, by bylo nejlepší je neobnovovat. Aspoň tam níkdo nepoleze a bude klid. Vedle je ale jeho menší bráška 小霸尖山 (Xiaobajian Mountain), na který se vylézt dá. Kluci si to dali ale beze mě, protže bych se tam s těma zkurvenejma chodidlama nevyškrábal. 大霸尖山 bylo ale nutné obejít, což nebyla prdel. Podél vrcholu vedla cesta, která byla opatřena drátěným tunelem, který měl turisty chránit před padajícím kamením. Bohužel byl na MNOHA místech zavalen spadlým kaměním, takže jsem museli jít mimo něj a jenom doufat, že zrovna nic nespadne. Od obou bajianů jsme museli trošku klesat. Dost strmě klesat. Poprvé jsme se střetli s lany, bez kterých by daný úsek nešel zdolat. Potom, co jsme si trochu zahorolezili, trochu pobloudili a trochu zmokli, jsme dorazili do srubu. Byl polorozpadlej, pekně špinavej, ale bylo u něj ohniště. A jak se později ukázalo, tak se tam výlel pytel s rejží a vepřová konzerva. Já s Kejpou jsme si tedy zadali úkol udělat oheň a uvařit večeři. Ostatní jsme poslali pro vodu, která měla být za rohem...

Začali jsme stahovat dříví z přilehlého lesa. Kejpa dokonce vylez na padlý trouchnivějící strom a začal ho pod sebou rozebírat. No chybělo málo... ale aspoň bylo dost dřeva. Padlo balení toaleťáku, několik účtenek z 7/11 a dva zapalovače, ale nakonec jsme oheň rozdělali. Už jsme dávno měli připravné úhlíky na vaření a kluci pořád nikde. Vydali jsme se je tedy zachránit. Jen, co jsme se dostatečně promočili ve vysoké trávě, tak jsme na ně narazili. Ukázalo se, že voda je dál, než hlásala cedule. V umytém hrnci jsme uvařili výtečnou veřeři skládající se z rýže, vepřové konzervy, Milerova salámu a Kejpových arašídů. Bašta. Abychom nezmrzli a Fík nenadával, že táhne stan zbytečně, postavili jsme stan. Navzdory vysoké nadmořské výšce nám bylo celkem teplo. Kejpa dokonce v průbehu noci vylez ven... Asi se mu nechtělo mačkat. Já jsem si večer šlehnul Vejlouovy dva ibalginy a doufal, že mě rané nohy bolet nebudou...marně. Ale trochu lepší to bylo.

Snow Mountain (雪山) - Den druhý

Po vydatném odpočinku na vydlážděné podlaze jsme asi v 8 hodin vstali a začali snídat a balit. Vejlou navrh, že bysme mohli bez batohů seběhnout dolů k vodopádu. Že prý to je tak na deset minut. Po pěti minutách u první cedule, která ukazovala asi 2 km a odhad 40 minut jsme pochopili, že Vejlou chápe Taiwanský čas jinak. Nakonec nám to trvalo asi 20 minut a poprvé jsme si zkusili co je to klesání a stoupání. Vodopád vypadal skvěle a je i na fotkách.

Popíjeli jsme kolu a já přemýšlel, kolik asi budeme na dnešní 19km úsek potřebovat vody. Měl jsem 2,5l,a pro jistotu jsem se rozhodl, že místo koly naberu další 2l vody. Miller s Fíkem už pro vodu šli dříve...Vejlou povídal, že ví kudy, že je to kousek, a když mě viděl, že tam radši skočí sám. Po 15 minutách, kdy my s Dexem jsme posedávali, natírali se krémem a pozorovali chcíplého brouka před vstupní budovou do parku, se vrátil Vejlou, kde prý jsou kluci..Ukázalo se, že stačilo projít zadem přes policejní stanici, přelézt přes zíďku, dále houštím a pak už jen nabrat vodu. Jak jednoduché.

Po delší době naše parta byla opět kompletní a mohli jsme vyrazit. Prvních 15 km byla v podstatě procházka lesem po cestě, kdy jsme fotili a sledovali zábavné značky (viz fotky) bacha kamení apod. Nenastoupali jsme prakticky nic. Po třech hodinách jsme dorazili k druhému vodopádu kde jsme si dali oběd. Škoda, že se tam nešlo dostat (foceno z mostu)..Za nedlouho nás dostalo stoupání. Na 4 km jsme museli nastoupat 1 km. To se ukázalo pro nezkušené členy výpravy (Já + Dex ) jako decentní problém. Z heslem od patníku k patníku (100m) jsme se šinuli nahoru. Vzpomněl jsem si na AC/DC a jejich highway to hell.. Kluci nás opustili a musím dodat, že ta půlhodinka co nahnali nám vůbec nechyběla. Sice jsme od místních, v cabin99, nedostali čaj, ale to nám vůbec nevadilo. Ještě bych měl zmínit, že v kabin99 měli vodu, elektriku, solární panely a skásli nás o dvě čenta za osobu. Noc jsme měli přečkat v chatce č.5 hned u vchodu. Což se ukázalo jako malá nevýhoda, protože to bylo místo srazu pro ranní výpravy...