Výstup na Snow Mountain (雪山) - Den první

Výlet jsme započali v pátek 10.6.2011, ale tento první den se ještě žádný výstup nekonal a jenom jsme se přibližovali různými vozidly. Protože výlet to byl úchvatný a plný dojmů, bylo by dobré popisovat každý den zvlášť, aby v tom nebyl bordel. Tak tedy jak probíhal první den...

Vyrazili jsme brzy ráno z Chung Hua a přesunuli se do Hsinchu na bus do Jhudongu, odkud nám měl jet autobus někam...Vejluo možná ví kam. A odtud bylo v plánu stopovat až do Guanwu, kde začíná národní park Shei-Pa, ve kterém se Snow Mountain (雪山 = Xue Shan) nachází.
Až do Jhudongu šlo všechno dobře. Trochu tomu možná pomohlo, že Vejluo sbalil v Hsinchu na autobusáku nějakou maturantku, která jela stejným busem a instruovala nás, kde vystoupit. No, popravdě instruovala spíš řidiče, kde nás má vyhodit. Vystupovala totiž asi o dvě zastávky dřív. Vejluo, kapitán výpravy, to totiž měl zjištěný jenom orientačně.

V Jhudongu neuměl nikdo anglicky. Potřeboval jsem poslat dopis a pošta v Chung Hua byla zavřená, takže jsem musel najít nějakou poštu po cestě. Nikdo nerozuměl, co je to "post office". Hrůza. Vejluo měl naštěstí naučenejch dost čínskejch frází, aby zjistil, do kterého autobusu nastoupit. Já jsem lez do busu jako poslední a najednou na mě začala nějaká stará babka něco strašně rychle drmolit čínsky. Evidentně nechtěla, abych nastoupil do toho autobusu. Křičel jsem na Vejluoa, že potřebuju překlad, ale ten už byl vevnitř. Tak jsem ji odbyl a taky nastoupil. Autobus nás odvez do nějaký horský prdele, kde jsme zjistili, že Vejlouovy fráze nebyly úplně neprustřelný, protože jsem skončili asi o 30km blíž, než jsme potřebovali. Vydal jsem se aspoň hledat poštu. Vesnička byla zasazena v kopci, tak jsem se začal škrábat vzhůru. Jako první jsem našel policejní stanici. No dobře, tak byla vidět už od silnice. Zeptal jsem se prvního oficíra, kde je "post office". Zpanikařil a zavolal si na pomoc kamaráda. I jeho jsem se zeptal na "post office". Otázku ignoroval a ptal se, kam jedu. Odpověděl jsem, že na Snow Mountain, a znovu se zeptal na "post office". Zkřivil obličej a zeptal se, jestli myslim nocleh? Asi 5x za sebou jsem zahulákal POST OFFICE a najednou rozuměl. Poslal mě ještě víc do kopce. Vydal jsem se tedy nahoru a skutečně našel poštu. Byl tam jeden úředník, který mě slušných 15 minut ignoroval a telefonoval. Nakonec mě okrad, ale dopis vzal a jak se později ukázalo, tak ten v pořádku došel. Když jsem se vracel dolů za klukama, viděl jsem, jak sedí dole u silnice před nějakou sámoškou a chlastaj lahváče. Idylka. Koupil jsem si taky pivko a chtěl si sednout. Nebylo kam. A v tom mi prodavačka podstrčila pod zadek stoličku, kterou odněkud vyčarovala. Paráda!
Když jsme dopili, vydali jsme se na stopa. Zašli jsem za první zatáčku a v tom nás míjel autobus. Stopli jsme ho. To neuhádnete, kdo v něm seděl! Ta babka, co do mě v Jhudongu něco hustila, se škodolibým úsměvem na tváři. Bus nás hodil tam, jak jsme původně chtěli. Sice jsme si museli vydupat, že fakt chceme vystoupit, protože babka a nakonec i řidič nás chtěli odvézt do místního kostela. Řekli jsme jim totiž, že chceme do Guanwu a oni začali hrozně lamentovat, že je to hrozně daleko a že tam nic nejede a že se už bude stmívat a že to nedokážeme... V kostele prý nám zajistí nocleh. Taiwanská mentalita zapracovala (pomáhat za každých okolností i když to daná osoba nechce) a nenechali si to vymluvit, dokud Miler nazačal bejt nepříjemnej. Vydali jsme se tedy do kopce směrem Guanwu, které bylo další desítky kilometrů daleko a začali stopovat.

Celkem brzo zastavil Miler, který se s foťákem táhnul vzadu, modrý nákláďáček. Ty jsou pro Taiwan typické, tuším, že je to i místní výroba. Naskákali jsme všichni na korbu, kde byla ohromná cisterna s tunou vody. A byla přivázaná jenom na dvou stranách, takže na korbě dost cestovala. Řidič jel chvíli opatrně. Všimli jsme si ale, že žvýká binlan... Po chvíli evidentně zapomněl, že má někoho na korbě, a začal jet rallye. V serpentinách, které vedou cestou na Guanwu, to byl docela masakr. Na korbě jsme úplně vláli a drželi se cisterny, kterou jsme se snažili udržet zhruba uprostřed, aby nikoho nerozmáčkla. V jednu chvíli se před náma objevila nějaká díra a řidič to na míste zašláp. Nás vzadu najednou cisterna vystřelila dopředu. V tom okamžiku jsem si vzpomněl, že jsou taky lidi vepředu, který to může rozmáčknout. Konkrétně Kejpa a Miler. Kejpa uskočil a cisterna zmáčkla jenom jeho batoh, který válel na zemi, což jim dalo trochu víc prostoru. Miler si zrovna upravoval svůj outfit, takže byl zrovna nějakým zazračným způsobem vykloněnej mimo dosah cisterny a ani moc nepostřeh, co se stalo. Nakonec jsme ale ve zdraví dojeli do nějaké vesničky, kde řidič končil. Akorát Fíkovi po cestě vypadla pantofle. Ve vesničce jsme stopli další náklaďáček. Tentokrát menší a s prázdnou korbou. Řidič byl mladší, nic nežvejkal...cesta najendou působila po tom předchozím adrenalinu až nudně.

V Guanwu jsme na stanici měli předat povolení ke vstupu. Vejluo se vtipně zeptal, jestli máme s sebou ty papíry, co nám dával. Samozřejmě jsme je neměli. Chvíli jsme řešili, kdo komu co nedal, kdo co zapomněl a jak to pořešíme, ale nakonec nebyly potřeba a všechno pokryl jeden Vejlouův uber papír. Sešli jsme tedy asi 3km k prvnímu srubu, kde jsme strávili první (a poslední jakž takž teplou) noc.