Doba našeho pobytu na Taiwanu se již pomalu blíží ke konci. Každopádně už jsme daleko za půlkou, takže byl již nejvyšší čas, abychom si pořídili skútry, bez kterých prý nelze na Taiwanu přežít ani týden. Rozhodli jsme se, že na celou devítičlenou českou výpravu zapůjčíme 4 skútry a Vejlou bude jezdit za náma na kole.
Výhodné podmínky nabízel jeden easy-going anglán z Taipei, který se jmenuje Jeremy Warren. Chtělo to trochu smlouvat, protože výhodné to začíná být až při zapůjčení na tři měsíce a více, ale dohodli jsme se, že pokud si zapjčíme 4 stroje na 2 měsíce, tak to budeme mít za cenu 2.600NT na měsíc. Záloha je 7.000NT, ale to je v podstatě cena skútru, takže pokud bychom ho pustili někde ze srázu, tak už po nás nikdo nic víc chtít nebude. Bohužel neměl všechny 4 skútry k dispozici najednou, takže jsme se pro ně museli vypravit do Taipei na dvě etapy. V prní vlně jsem jel já s Milerem. Cesta do Taipei busem trvá asi hodinu, cestá zpátky na skútru (protože nemůžem na dálnici) skoro 3 hodiny. Jeremy nám vysvětlil, jak funguje provoz sútrů a vůbec obecně silniční provoz na Taiwanu. Prý je tento systém na celém světě jedinečný. Dávalo to ale celkem smysl a dá se to rychle naučit. Právo silnějšího je základním pravidlem. Dále existuje milion zákazů, co skútry nesmějí, ale většinou se to ignoruje. Kromě odbočení vlevo. Při odbočování vlevo si skútr musí najet doprava a počkat na dalším semaforu a až poté jet rovně. Také nám ukázal seznam věcí, za které se dostává pokuta. Většina pokut se pohybovala ve výši tisíce NT, jenom řízení pod vlivem alkoholu bylo za 150.000NT. Policie ale prý většinou nikoho nestaví, takže pokutu lze získat v podstatě jenom za rychlou jízdu, protože na to maj kamery. Miler dostal rychlejší skútr. Ztratil jsem ho už v Taipei. Viděl jsem totiž, jak policie staví nějaký skútr. Začal jsem přemýšlet, jak je to sakra možné, když Jeremy řikal, že by to dělat neměli a že nemám řidičák. Něž jsem se rozkoukal, tak jsem blbě zahnul. A než jsem se vrátil na místo špatného odbočení, Miler byl pryč. Sice měl GPS a já něměl ani mapu, ale dokázal jsem dojet úspěšně podle směrovek jenom s patnáctiminutovým zpožděním, které odpovídá mojí zajížďce. Když jsem byl asi 35km od Hsinchu, začalo pršet. "Pršet" je možná slabé slovo. Takovej chcanec jsem snad ještě neviděl. Zastavil jsem u nějakého domku pod střechou, že počkám, až déšť přejde. Najednou vylezla nějaka vylekaná stařenka a začala něco povídat. Zkusil jsem angličtinu, ale pak jsem přešel do češtiny, protože výsledek byl stejný a česky se mi přece jenom mluví líp. Pak vylez i děda a začal mi na hlavu rvát igelit, do kterýho pak ještě vystřich díru pro hlavu a ruce. Protože to nevypadalo, že se déšť zlepší, poděkoval jsem a vyrazil dál. Byla to sranda. Voda byla neuvěřitelně teplá a já měl pocit, jako bych surfoval. Přes nepřízeň počasí jsme získali první dva skútry.
Pro druhé dva vyrazila čtyřčlená výprava v sestavě Fík + Kejpa a Míša + Martina. Jet ve čtyřech byla úplná píčovina, protože jet 80km ve dvou na jednom skútru je za trest. Ale holkám to nešlo moc vysvětlit, protože chtěly mermomocí řídit tu cestu z Taipei a v menším počtu lidí by se asi bály. Počasí jim přálo lépe než mně s Milerem, tak toho holky využily, ztratily se a cestu si vychutnávaly zhruba 7 hodin. Vše ale dobře dopadlo a nyní máme k dispozici 4 skútry. Náše nablejskané mašiny vypadají takto (moje tam není, protože ten den nebyla ve formě):
Tento víkend jsme chtěli jet já, Fík a Vejlou na výlet na nějaké skály u Taipei. Vyráželi jsem ráno z Hsinchu vlakem, takže jsme potřebovali hodit na nádraží. Fík a Vejlou jeli na jendom skútru a já s Pájou na druhém s tím, že na jednom skútru odjede Pája zpátky a druhý tam necháme. Až budou druhý skútr potřebovat, tak si pro něj s Kejpou dojedou. Ráno jsme trochu zaspali, takže abychom vlak stihli, museli jsme jet trošku rychleji a možná to trošku házelo. Všechno ale bylo v pohodě a na nádraží jsme dojeli včas. Když jsem chtěl ale vypnout motor, zjistil jsem, že nemám čím. Za jízdy mi musely vypadnout klíčky ze zapalování. Němělo by to být možné, ale zámek byl evidentně dost vychozený. Pájovi se představa, že by měl situaci s nastartovaným skútrem, který nejde chcipnout, řešit sám moc nelíbila a nenechal měl odjet, což celkem chápu. Tak jsme jeli zase zpět a cestou jsme koukali, jestli nenajdeme klíčky. Nenašli. Když jsme dojeli do Chung Hua, tak jsme s úlevou zjistili, že skútr jde chcípnout klíčkama od druhého skútru. Později se ukázalo, že jde těmi kličky i nastartovat. Sedlo však s nimi odklopit nešlo, takže bychom nemohli tankovat. Zavolal jsem teda Jeremymu a ten řikal, že je to divný, ale v pohodě, ať se stavíme pro náhradní klíčky. Tak jsem volal Fíkovi, ať si cestou zpátky udělá u Jeremyho zastávku.
V neděli mi Fík volal, že dobrý, že dostal dokonce tři klíče. Nejřív jsem nechápal, ale když ten blbec pak doma vytáhnul sadu tří klíčů a šroubovák, tak mi to došlo. Jeremy asi ve svém easy-going bordelu nemoh klíčky najít, tak poslal nový zámek a sadu nářadí, ať si zámek sami vyměníme. K Fíkovi přijel na polorozebraném skútru, aby mu mohl dát rychlokurz krádeže skútru. Nebo rychlokurz výměny zámku, jak chcete. Zámek jsme měli vyměnený v peti lidech (Fík, já a Pája jsme dělali atomechaniky, Kejpa natáčel a Vejlou očumoval) za 24 minut. Většnu času jsme ale trávili na blbostech. Věřím, že příště bychom to i ve dvou lidech zvládli bez problémů pod 10 minut.
Kejpa právě sestříhává video, takže již brzy budete moci shlédnout náš špičkový videotutorial, jak vyměnit zámek u skútru. ;-)
Výhodné podmínky nabízel jeden easy-going anglán z Taipei, který se jmenuje Jeremy Warren. Chtělo to trochu smlouvat, protože výhodné to začíná být až při zapůjčení na tři měsíce a více, ale dohodli jsme se, že pokud si zapjčíme 4 stroje na 2 měsíce, tak to budeme mít za cenu 2.600NT na měsíc. Záloha je 7.000NT, ale to je v podstatě cena skútru, takže pokud bychom ho pustili někde ze srázu, tak už po nás nikdo nic víc chtít nebude. Bohužel neměl všechny 4 skútry k dispozici najednou, takže jsme se pro ně museli vypravit do Taipei na dvě etapy. V prní vlně jsem jel já s Milerem. Cesta do Taipei busem trvá asi hodinu, cestá zpátky na skútru (protože nemůžem na dálnici) skoro 3 hodiny. Jeremy nám vysvětlil, jak funguje provoz sútrů a vůbec obecně silniční provoz na Taiwanu. Prý je tento systém na celém světě jedinečný. Dávalo to ale celkem smysl a dá se to rychle naučit. Právo silnějšího je základním pravidlem. Dále existuje milion zákazů, co skútry nesmějí, ale většinou se to ignoruje. Kromě odbočení vlevo. Při odbočování vlevo si skútr musí najet doprava a počkat na dalším semaforu a až poté jet rovně. Také nám ukázal seznam věcí, za které se dostává pokuta. Většina pokut se pohybovala ve výši tisíce NT, jenom řízení pod vlivem alkoholu bylo za 150.000NT. Policie ale prý většinou nikoho nestaví, takže pokutu lze získat v podstatě jenom za rychlou jízdu, protože na to maj kamery. Miler dostal rychlejší skútr. Ztratil jsem ho už v Taipei. Viděl jsem totiž, jak policie staví nějaký skútr. Začal jsem přemýšlet, jak je to sakra možné, když Jeremy řikal, že by to dělat neměli a že nemám řidičák. Něž jsem se rozkoukal, tak jsem blbě zahnul. A než jsem se vrátil na místo špatného odbočení, Miler byl pryč. Sice měl GPS a já něměl ani mapu, ale dokázal jsem dojet úspěšně podle směrovek jenom s patnáctiminutovým zpožděním, které odpovídá mojí zajížďce. Když jsem byl asi 35km od Hsinchu, začalo pršet. "Pršet" je možná slabé slovo. Takovej chcanec jsem snad ještě neviděl. Zastavil jsem u nějakého domku pod střechou, že počkám, až déšť přejde. Najednou vylezla nějaka vylekaná stařenka a začala něco povídat. Zkusil jsem angličtinu, ale pak jsem přešel do češtiny, protože výsledek byl stejný a česky se mi přece jenom mluví líp. Pak vylez i děda a začal mi na hlavu rvát igelit, do kterýho pak ještě vystřich díru pro hlavu a ruce. Protože to nevypadalo, že se déšť zlepší, poděkoval jsem a vyrazil dál. Byla to sranda. Voda byla neuvěřitelně teplá a já měl pocit, jako bych surfoval. Přes nepřízeň počasí jsme získali první dva skútry.
Pro druhé dva vyrazila čtyřčlená výprava v sestavě Fík + Kejpa a Míša + Martina. Jet ve čtyřech byla úplná píčovina, protože jet 80km ve dvou na jednom skútru je za trest. Ale holkám to nešlo moc vysvětlit, protože chtěly mermomocí řídit tu cestu z Taipei a v menším počtu lidí by se asi bály. Počasí jim přálo lépe než mně s Milerem, tak toho holky využily, ztratily se a cestu si vychutnávaly zhruba 7 hodin. Vše ale dobře dopadlo a nyní máme k dispozici 4 skútry. Náše nablejskané mašiny vypadají takto (moje tam není, protože ten den nebyla ve formě):
Tento víkend jsme chtěli jet já, Fík a Vejlou na výlet na nějaké skály u Taipei. Vyráželi jsem ráno z Hsinchu vlakem, takže jsme potřebovali hodit na nádraží. Fík a Vejlou jeli na jendom skútru a já s Pájou na druhém s tím, že na jednom skútru odjede Pája zpátky a druhý tam necháme. Až budou druhý skútr potřebovat, tak si pro něj s Kejpou dojedou. Ráno jsme trochu zaspali, takže abychom vlak stihli, museli jsme jet trošku rychleji a možná to trošku házelo. Všechno ale bylo v pohodě a na nádraží jsme dojeli včas. Když jsem chtěl ale vypnout motor, zjistil jsem, že nemám čím. Za jízdy mi musely vypadnout klíčky ze zapalování. Němělo by to být možné, ale zámek byl evidentně dost vychozený. Pájovi se představa, že by měl situaci s nastartovaným skútrem, který nejde chcipnout, řešit sám moc nelíbila a nenechal měl odjet, což celkem chápu. Tak jsme jeli zase zpět a cestou jsme koukali, jestli nenajdeme klíčky. Nenašli. Když jsme dojeli do Chung Hua, tak jsme s úlevou zjistili, že skútr jde chcípnout klíčkama od druhého skútru. Později se ukázalo, že jde těmi kličky i nastartovat. Sedlo však s nimi odklopit nešlo, takže bychom nemohli tankovat. Zavolal jsem teda Jeremymu a ten řikal, že je to divný, ale v pohodě, ať se stavíme pro náhradní klíčky. Tak jsem volal Fíkovi, ať si cestou zpátky udělá u Jeremyho zastávku.
V neděli mi Fík volal, že dobrý, že dostal dokonce tři klíče. Nejřív jsem nechápal, ale když ten blbec pak doma vytáhnul sadu tří klíčů a šroubovák, tak mi to došlo. Jeremy asi ve svém easy-going bordelu nemoh klíčky najít, tak poslal nový zámek a sadu nářadí, ať si zámek sami vyměníme. K Fíkovi přijel na polorozebraném skútru, aby mu mohl dát rychlokurz krádeže skútru. Nebo rychlokurz výměny zámku, jak chcete. Zámek jsme měli vyměnený v peti lidech (Fík, já a Pája jsme dělali atomechaniky, Kejpa natáčel a Vejlou očumoval) za 24 minut. Většnu času jsme ale trávili na blbostech. Věřím, že příště bychom to i ve dvou lidech zvládli bez problémů pod 10 minut.
Kejpa právě sestříhává video, takže již brzy budete moci shlédnout náš špičkový videotutorial, jak vyměnit zámek u skútru. ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat