Když chcete jet na týden na road trip, nesmíte nic podcenit. Proto jsem už den předem vzali útokem RT-Mart, kde jsme nakoupili stany a spacáky. U spacáků jsme nakonec slevili ze všech kriterií a vybrali ty nejlevnější. Za 219 yuanů jsme dostali spacák do 5-15 stupňů, cože je na Taiwan úplná pohoda. Je 180cm dlouhý a je vyveden v tmavě modré barvě. Jo a má super lalok pod hlavu. U stanů jsem dlouho vybírali. V ceno vé relaci 980-1088 yuanů nás zaujaly dva kousky. Oba měly rozměry 200x270cm (což je inzerováno jako stan pro 6 lidí). Jeden byl ale od 700g lehčí, což je velká výhodu, budeme-li ho chtít brát na výlety na kole. Ale zase byl evidentně chatrnější konstrukce. Nakonec jsme vzali po jednom od každého, že se úkáže.
Když jsme výbavu v kempu vybalili, začali jsme stany porovnávat. Já měl ten lehčí a chatrnější. Hned jsem se zděsil, že podlaha není igelitová, jak tomu je u těžšího stanu a vlastně všech stanů, které znám. Pořádný déšť jsme nezažili, takže i obyčejná podlaha z tvrzeného šusťáku vydržela. Druhý stan měl zase spodní plachtu celou průhlednou (viz foto Pája a Kejpa ve stanu). První noc bylo krásně a vedro, takže jsme se rozhodli vrchní plachty neinstalovat...kluky tam moh každej v pohodě šmírovat. :-) Při testování spacáků se ukázalo, že těch 180cm naměřili hodně od oka, nebo je taiwanský cenťák o něco kratší...takověj cenťáček. Jinak splnily svůj účel na jedničku. U stanů to bylo horší. Druhý den se nahnaly mraky a začalo foukat. Natáhli jsme tedy vrchní plachty. Ukázalo se, že stany nejsou uzpůsobenu k tomu, aby se plachty dostatečně vyply...ještěže ten pořádný déšť nepřišel. Lehčí stan navíc dokázal, že není uzpůsoben ani do větru, protože když trochu víc fouklo, prasklo očko, které drželo napnutou tyčovou konstrukci. Stan se naštěstí nezbortil celý, takže jsme v něm ještě jednu noc přečkali. Prasknutí dalšího očka by ale už jistě způsobilo zborcení stanu. Další noci jsme ale stavěli už jenom jeden stan a 2 lidi spali v autě. Stan inzerovaný jako pro 6 lidí pohodlně pojme 3 Evropany.
Po návratu jsme se vydali do RT reklamovat rozbitý stan. U vchodu je jeden pultík, který funguje jako informace, úschovna, reklamace atd. Když jsem přišel k paní za pultíkem a ukázala jí stan se slovy "broken" (Kejpa navrhoval rovnou začít zostra: "Ganínja! Tent broken, money back!!"), ukázala mi, ať jdu k ní za pultík. Tak jsem myslel, že chce vidět, co je rozbitý. Houby, dostal jsem číslo a hned začal mávat na kluky, ať jí daj batohy, že jim taky dá číslo. Kejpa se zorientoval první a hned jí začal vysvětlovat, že tu nejsme kvůli úschovně. Nějakou chvíli to trvalo, vyžádalo si to zapojení ještě jednoho Tčka, ale nakonec pochopili, když jsem ukázal na lístek, že jsem ten u nich koupil, že ho asi chci reklamovat. Pak jsem se konečně dostal ke slovu (do tý dobry pořád něco mrmlali a tvářili se, že přesně vědí, co potřebuju - úschovnu), abych ukázal, co je špatně. Jen jsem ukázal zlomený očko, už jsem měl peníze zpátky. Stálo to jenom udání telefonního čísla a jména. Takže v konečném důsledků ten lehčí stan nebyl tak špatný. A naučili jsme se, jak se tu nakupuje... Když už něco nepotřebuješ, něco na tom zlom. :-)
Nyní k našemu autu. Když jsme se před časem ptali Jerryho, jak je to s půjčením auta, tvářil se, že je to hrozný problém. My jsme se ale nedali a naběhli jsme na něj, že chcem půjčit auto a ať googluje, že ho musíme druhý den ráno mít. Tak on našel půjčovnu v centru Hsinchu, dal nám číslo a dokonce vytisk mapku. Kejpa tam zavolal, že chceme auto a ať nám ho dovezou druhý den ráno do Chung Hua. Tuhle službu evidentně nanabízejí a posléze se ukázalo, že každý mluví trochu jinou řečí, takže Kejpa předal telefon Jerrymu a ten paní v telefonu řekl...hmm...něco. Každopádně nám řek, ať si tam ráno zajedem podle mapky. To jsme udělali a cestou přemýšleli, jaká auta tam asi tak budou mít. Ono jet na týdenní road trip v peti lidech v nějaký nákupní tašce není zrovna košér. Když jsme tam dorazili, měli na výber 3 auta. Toyotu Yaris, Mitsubishi Lancer a Hondu Civic. Nákupní tašku jsme hned zvarhli, přestože byla o $200 na den levnější. Ostatní auta vyšla na stejno ($2300 na den, se slevou za hodně dní $2100). Pájovi evidentně hned padl do oka Lancer. Kejpa začal prolejzat sedadla a zkoumat, kam se líp poskládá. Nakonec jsme zvolili Lancera, protože byl novější, nablejskanější, něměl kožené sedačky, nesmrděl cigaertovým kouřem a byl ve světle modré metalíze.
Pája musel ukázat mezinárodní řidičák a poskytnout otisk prstu. Chvíli jsme se báli, protože ženská, co auta půjčovala, se začala ptát, jak může vědět, že řidičák platí, že tam nevidí platnost. Pája jí řek, že platí rok, protože mu to řekli na úřadě...to jí stačilo. Rozjeli jsme se a vydali jsme se do Chung Hua pro věci. Na první křižovatce jsme málem bourali. Pája to asi ve 30 na místě zadup a týpek za náma měl fakt co dělat, aby to do nás nenarval. Myslim, že jsem zaslech i nějaký to "ganínja". Pak to udělal ještě jednou, ale nakonec si na ten automat zvyk. V autě pro nás bylo akorát dos místa a docela slušně jelo. Dokonce si nás i 2x fotili. Na pokutu stále čekáme... Taiwanská rádia jsou žalostná. Jenom když jsme projížděli Kaohsiungem, tak jsme naladili něco, kde se mluvilo anglicky a byla to docela sranda. Když jsme dojeli do Kentingu do kempu, našli jsme v jendom kaslíku CDčko - Trance Empire. První písnička začala zostra veršem:
I want some real bitches!
I dont wanna hear about what the fuck you do,
where are you from,
I dont even want to know your fucking name!
I dont give a shit about who you are!
Tato píseň se stala naší hymnou a první verš naším pokřikem. Za celou cestu jsme CDčko sjeli fakt hodněkrát. Bylo dost poškrábaný a my už přesně věděli, v jakých mistech se kousne. Cestou zpátky jsme si ale museli v Carefouru koupit nějakou další hudbu. Vyběr měli žalostnej, ale vzali jsme aspoň výběrovku Michaela Jacksona a Linkin Park. Obojí byly cover verze. Michael ještě ušel, ale u Linkinů člověka nabíralo.
Auto s náma zvládlo vystoupat i do hor přes 3000m vysokých a celkem jsme najeli přes 1000km. Když jsem auto vraceli, jenom zkontrolovali nádrž a bylo hotovo. Fakt pohoda. Jo a měli tam 2 černé toyota limuzíny...ty bereme příště.
Když jsme výbavu v kempu vybalili, začali jsme stany porovnávat. Já měl ten lehčí a chatrnější. Hned jsem se zděsil, že podlaha není igelitová, jak tomu je u těžšího stanu a vlastně všech stanů, které znám. Pořádný déšť jsme nezažili, takže i obyčejná podlaha z tvrzeného šusťáku vydržela. Druhý stan měl zase spodní plachtu celou průhlednou (viz foto Pája a Kejpa ve stanu). První noc bylo krásně a vedro, takže jsme se rozhodli vrchní plachty neinstalovat...kluky tam moh každej v pohodě šmírovat. :-) Při testování spacáků se ukázalo, že těch 180cm naměřili hodně od oka, nebo je taiwanský cenťák o něco kratší...takověj cenťáček. Jinak splnily svůj účel na jedničku. U stanů to bylo horší. Druhý den se nahnaly mraky a začalo foukat. Natáhli jsme tedy vrchní plachty. Ukázalo se, že stany nejsou uzpůsobenu k tomu, aby se plachty dostatečně vyply...ještěže ten pořádný déšť nepřišel. Lehčí stan navíc dokázal, že není uzpůsoben ani do větru, protože když trochu víc fouklo, prasklo očko, které drželo napnutou tyčovou konstrukci. Stan se naštěstí nezbortil celý, takže jsme v něm ještě jednu noc přečkali. Prasknutí dalšího očka by ale už jistě způsobilo zborcení stanu. Další noci jsme ale stavěli už jenom jeden stan a 2 lidi spali v autě. Stan inzerovaný jako pro 6 lidí pohodlně pojme 3 Evropany.
Po návratu jsme se vydali do RT reklamovat rozbitý stan. U vchodu je jeden pultík, který funguje jako informace, úschovna, reklamace atd. Když jsem přišel k paní za pultíkem a ukázala jí stan se slovy "broken" (Kejpa navrhoval rovnou začít zostra: "Ganínja! Tent broken, money back!!"), ukázala mi, ať jdu k ní za pultík. Tak jsem myslel, že chce vidět, co je rozbitý. Houby, dostal jsem číslo a hned začal mávat na kluky, ať jí daj batohy, že jim taky dá číslo. Kejpa se zorientoval první a hned jí začal vysvětlovat, že tu nejsme kvůli úschovně. Nějakou chvíli to trvalo, vyžádalo si to zapojení ještě jednoho Tčka, ale nakonec pochopili, když jsem ukázal na lístek, že jsem ten u nich koupil, že ho asi chci reklamovat. Pak jsem se konečně dostal ke slovu (do tý dobry pořád něco mrmlali a tvářili se, že přesně vědí, co potřebuju - úschovnu), abych ukázal, co je špatně. Jen jsem ukázal zlomený očko, už jsem měl peníze zpátky. Stálo to jenom udání telefonního čísla a jména. Takže v konečném důsledků ten lehčí stan nebyl tak špatný. A naučili jsme se, jak se tu nakupuje... Když už něco nepotřebuješ, něco na tom zlom. :-)
Nyní k našemu autu. Když jsme se před časem ptali Jerryho, jak je to s půjčením auta, tvářil se, že je to hrozný problém. My jsme se ale nedali a naběhli jsme na něj, že chcem půjčit auto a ať googluje, že ho musíme druhý den ráno mít. Tak on našel půjčovnu v centru Hsinchu, dal nám číslo a dokonce vytisk mapku. Kejpa tam zavolal, že chceme auto a ať nám ho dovezou druhý den ráno do Chung Hua. Tuhle službu evidentně nanabízejí a posléze se ukázalo, že každý mluví trochu jinou řečí, takže Kejpa předal telefon Jerrymu a ten paní v telefonu řekl...hmm...něco. Každopádně nám řek, ať si tam ráno zajedem podle mapky. To jsme udělali a cestou přemýšleli, jaká auta tam asi tak budou mít. Ono jet na týdenní road trip v peti lidech v nějaký nákupní tašce není zrovna košér. Když jsme tam dorazili, měli na výber 3 auta. Toyotu Yaris, Mitsubishi Lancer a Hondu Civic. Nákupní tašku jsme hned zvarhli, přestože byla o $200 na den levnější. Ostatní auta vyšla na stejno ($2300 na den, se slevou za hodně dní $2100). Pájovi evidentně hned padl do oka Lancer. Kejpa začal prolejzat sedadla a zkoumat, kam se líp poskládá. Nakonec jsme zvolili Lancera, protože byl novější, nablejskanější, něměl kožené sedačky, nesmrděl cigaertovým kouřem a byl ve světle modré metalíze.
Pája musel ukázat mezinárodní řidičák a poskytnout otisk prstu. Chvíli jsme se báli, protože ženská, co auta půjčovala, se začala ptát, jak může vědět, že řidičák platí, že tam nevidí platnost. Pája jí řek, že platí rok, protože mu to řekli na úřadě...to jí stačilo. Rozjeli jsme se a vydali jsme se do Chung Hua pro věci. Na první křižovatce jsme málem bourali. Pája to asi ve 30 na místě zadup a týpek za náma měl fakt co dělat, aby to do nás nenarval. Myslim, že jsem zaslech i nějaký to "ganínja". Pak to udělal ještě jednou, ale nakonec si na ten automat zvyk. V autě pro nás bylo akorát dos místa a docela slušně jelo. Dokonce si nás i 2x fotili. Na pokutu stále čekáme... Taiwanská rádia jsou žalostná. Jenom když jsme projížděli Kaohsiungem, tak jsme naladili něco, kde se mluvilo anglicky a byla to docela sranda. Když jsme dojeli do Kentingu do kempu, našli jsme v jendom kaslíku CDčko - Trance Empire. První písnička začala zostra veršem:
I want some real bitches!
I dont wanna hear about what the fuck you do,
where are you from,
I dont even want to know your fucking name!
I dont give a shit about who you are!
Tato píseň se stala naší hymnou a první verš naším pokřikem. Za celou cestu jsme CDčko sjeli fakt hodněkrát. Bylo dost poškrábaný a my už přesně věděli, v jakých mistech se kousne. Cestou zpátky jsme si ale museli v Carefouru koupit nějakou další hudbu. Vyběr měli žalostnej, ale vzali jsme aspoň výběrovku Michaela Jacksona a Linkin Park. Obojí byly cover verze. Michael ještě ušel, ale u Linkinů člověka nabíralo.
Auto s náma zvládlo vystoupat i do hor přes 3000m vysokých a celkem jsme najeli přes 1000km. Když jsem auto vraceli, jenom zkontrolovali nádrž a bylo hotovo. Fakt pohoda. Jo a měli tam 2 černé toyota limuzíny...ty bereme příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat