Velikonoční pomlázka

Jednoho nedávného večera, při lahvince mandlovice jsme rozjímali nad velikonocemi, na které se už doma všichni připravovali. Usoudili jsme, že nemůžeme naší univerzitu nechat bez nálady Velikonoc a začali kout pykle, z čeho dáme do kupy pomlázku. Moc dlouho to netrvalo a probudil se v nás duch každého FELáka, když jsme stanovili v nejhorším případě nahradit proudí síťovým kabelem UTP kategorie 5e. Kejpa na sebe nenechal dlouho čekat, a nadšením pozdvihl kovové ramínko s umělohmotnou bužírkou okolo ... ano, není to nic moc, ale oproti UTP kabelu je to jednoznačně pokrok. Stejně nám to nedalo a se vzpomínkami na své mládí, kdy nás otcové brávali na proutí, jsme se s Kejpou vydali na lup po kampusu, který je pro jistotu střežen na každým metru alespoň dvěma kamerami. Hned jakmile jsme vylezli z koleje, zaujala nás palma. Už od prvního pohledu jsem si vybavil Toma Hankse, jak ve filmu Trosečníku splétá listí dohromady v provaz. Chvíli jsme palmu ohlíželi a nakonec usoudili, že před kolejí je až moc živo, a tak jsme pokračovali v hledání dál.

Po chvíli hledání a zevlování jsme se dostali mimo kampus a zorné pole kamer a začali jsme šacovat okolí. Zakopli jsme o "pokácené" bambusy a měli jisto. V tváři s trochou zklamání, že nepácháme nic zlého, jsme začali ořezávat větvičky bambusu, o které jsem se v rámci zuřivosti dokázal i záhadným způsobem pořezat. Napočítali jsme proutí na tři pomlázky s nějakou rezervou a mazali vítězoslavně zpátky na pokoj.

Ano pohledem bambusové větve byly podobné proutí vrby, ale tím veškerá podobnost končí. Jakmile jsme vzali větve do ruk, že bychom začali plést, začali se rozpadat. Zkusil jsem metodu jako s proutím a dal bambusové větve do sprchy, doufaje, že poberou trošku vlhkosti a zvláční ... Nezvláčnili ... Nakonec jsme metodou "náhodně zamotat do sebe, ale hlavně nezlomit" vytvořili prvotřídní bambusové velikonoční pomlázky. Rukověť jsme jak odborníci zvládli udělat pomocí průhledné lepící pásky a pentle jsme nahradili mými černými tkaničkami, které jsem si prozíravě vzal na Taiwan jako rezervu.

Tak, a už byli připraveni se jít pořádně vyspat na TEN velký den.

Ráno, nedočkaví jako malí kluci, jsme vstávali tak, abychom nepřišli na hodinu čínštiny se zpožděním menším než půl hodiny, jelikož tam na čas stejně už nikdo nechodí. Cestou kolem restaurace jsme se stavili na snídani s myšlenkou, že bychom tam mohli zastihnout první oběti našeho jinak promyšleného plánu. Restaurace se hemžila pouze Taiwanci, na kterých jsme se nakonec shodli, že by nebylo vhodné pomlázku zkoušet, jelikož by nás asi považovali za nějaké násilníky. Tuto myšlenku jsme mohli vidět na každé udivené tváři, která civěla na Kejpovu mega pomlázku.

No nic, pokračovali jsme na hodinu čínštiny, kam chodí i naše Češky. Připravený před dveřmi jsme vpadli do třídy a zjistili, že holky dneska na čínštinu nepřišli. Jakmile nás naše lektorka WU zpozorovala, s úsměvem nám vysvětlila, že to už někdy viděla. Toho se hned chytil Vejlou (další náš Čech .. fakt nás tu je jako psů) a vysvětlil paní učitelce, že tím holky mlátíme, abychom jim předali svěžest z našich pomlázek. Zhlédli jsme na naše vyschlé bambusové větve a úsměvem ve tváři jsme si pomysleli: "Ty teda budou vypadat :-D".

No nic, na čínštině žádné koledování nebylo. Zato nás milá paní lektorka obdarovala testy, které jsme rychle napsali a pak pokračovali na oběd, kde jsme si byli už jisti, že tam nám holky neutečou. Po cestě jsme ještě potkali Monču (Dexova přítelka), která s úsměvem prokoukla Dexe, avšak na ostatní zapomněla ... a tak jsme ji obdařili tou ctí a zmalovali ji zadek :). Po prvním koledování se ukázali slabiny mé pomlázky .. vypadalo to s ní už zle, ale nakonec vyvázla celá, jenom o 15 cm kratší.

Skončili jsme brzo, a tak když jsme dorazili do jídelny, bylo tu ještě prázdno. Záludně jsme schovali pomlázky a čekání si ukrátili řízečkem s HRANOLKY ... Opravdu hranolky, snad jako by tušili, že jsou velikonoce a chtěli nám dát koledu.

Dorazili holky a nic netušící si k nám s úsměvem ještě sedly. Malinká skulinka se v plánu ukázala, když Míša nedorazila. To nás však nezastavilo a zbylým holkám předali trošku té svěžesti z větviček našich větviček.

Jak červ v rakvi nám vrtala v hlavě Míša .. nemohli jsme to jen tak nechat. A tak jak myslivci čekající na kořist jsme na večeři pojídali další várku hranolek s řízkem s pomlázkou v levé ruce. Jakmile Míša zbystřila naše pomlázky, dala se na útěk ... zde se ale ukázali večery trávené na atletickém ovále. Míšu jsme dohnali a řádně ji prokrvili zadek. Taiwanci co to viděli se nestačili divit. Míša s úsměvem skočila do pekárny, kde nám koupila muffin místo vajíčka a my teď může s pocitem zadostiučinění jít s klidem spát.

Road Trip: Gear and equipment

Když chcete jet na týden na road trip, nesmíte nic podcenit. Proto jsem už den předem vzali útokem RT-Mart, kde jsme nakoupili stany a spacáky. U spacáků jsme nakonec slevili ze všech kriterií a vybrali ty nejlevnější. Za 219 yuanů jsme dostali spacák do 5-15 stupňů, cože je na Taiwan úplná pohoda. Je 180cm dlouhý a je vyveden v tmavě modré barvě. Jo a má super lalok pod hlavu. U stanů jsem dlouho vybírali. V ceno vé relaci 980-1088 yuanů nás zaujaly dva kousky. Oba měly rozměry 200x270cm (což je inzerováno jako stan pro 6 lidí). Jeden byl ale od 700g lehčí, což je velká výhodu, budeme-li ho chtít brát na výlety na kole. Ale zase byl evidentně chatrnější konstrukce. Nakonec jsme vzali po jednom od každého, že se úkáže.
Když jsme výbavu v kempu vybalili, začali jsme stany porovnávat. Já měl ten lehčí a chatrnější. Hned jsem se zděsil, že podlaha není igelitová, jak tomu je u těžšího stanu a vlastně všech stanů, které znám. Pořádný déšť jsme nezažili, takže i obyčejná podlaha z tvrzeného šusťáku vydržela. Druhý stan měl zase spodní plachtu celou průhlednou (viz foto Pája a Kejpa ve stanu). První noc bylo krásně a vedro, takže jsme se rozhodli vrchní plachty neinstalovat...kluky tam moh každej v pohodě šmírovat. :-) Při testování spacáků se ukázalo, že těch 180cm naměřili hodně od oka, nebo je taiwanský cenťák o něco kratší...takověj cenťáček. Jinak splnily svůj účel na jedničku. U stanů to bylo horší. Druhý den se nahnaly mraky a začalo foukat. Natáhli jsme tedy vrchní plachty. Ukázalo se, že stany nejsou uzpůsobenu k tomu, aby se plachty dostatečně vyply...ještěže ten pořádný déšť nepřišel. Lehčí stan navíc dokázal, že není uzpůsoben ani do větru, protože když trochu víc fouklo, prasklo očko, které drželo napnutou tyčovou konstrukci. Stan se naštěstí nezbortil celý, takže jsme v něm ještě jednu noc přečkali. Prasknutí dalšího očka by ale už jistě způsobilo zborcení stanu. Další noci jsme ale stavěli už jenom jeden stan a 2 lidi spali v autě. Stan inzerovaný jako pro 6 lidí pohodlně pojme 3 Evropany.


Po návratu jsme se vydali do RT reklamovat rozbitý stan. U vchodu je jeden pultík, který funguje jako informace, úschovna, reklamace atd. Když jsem přišel k paní za pultíkem a ukázala jí stan se slovy "broken" (Kejpa navrhoval rovnou začít zostra: "Ganínja! Tent broken, money back!!"), ukázala mi, ať jdu k ní za pultík. Tak jsem myslel, že chce vidět, co je rozbitý. Houby, dostal jsem číslo a hned začal mávat na kluky, ať jí daj batohy, že jim taky dá číslo. Kejpa se zorientoval první a hned jí začal vysvětlovat, že tu nejsme kvůli úschovně. Nějakou chvíli to trvalo, vyžádalo si to zapojení ještě jednoho Tčka, ale nakonec pochopili, když jsem ukázal na lístek, že jsem ten u nich koupil, že ho asi chci reklamovat. Pak jsem se konečně dostal ke slovu (do tý dobry pořád něco mrmlali a tvářili se, že přesně vědí, co potřebuju - úschovnu), abych ukázal, co je špatně. Jen jsem ukázal zlomený očko, už jsem měl peníze zpátky. Stálo to jenom udání telefonního čísla a jména. Takže v konečném důsledků ten lehčí stan nebyl tak špatný. A naučili jsme se, jak se tu nakupuje... Když už něco nepotřebuješ, něco na tom zlom. :-)

Nyní k našemu autu. Když jsme se před časem ptali Jerryho, jak je to s půjčením auta, tvářil se, že je to hrozný problém. My jsme se ale nedali a naběhli jsme na něj, že chcem půjčit auto a ať googluje, že ho musíme druhý den ráno mít. Tak on našel půjčovnu v centru Hsinchu, dal nám číslo a dokonce vytisk mapku. Kejpa tam zavolal, že chceme auto a ať nám ho dovezou druhý den ráno do Chung Hua. Tuhle službu evidentně nanabízejí a posléze se ukázalo, že každý mluví trochu jinou řečí, takže Kejpa předal telefon Jerrymu a ten paní v telefonu řekl...hmm...něco. Každopádně nám řek, ať si tam ráno zajedem podle mapky. To jsme udělali a cestou přemýšleli, jaká auta tam asi tak budou mít. Ono jet na týdenní road trip v peti lidech v nějaký nákupní tašce není zrovna košér. Když jsme tam dorazili, měli na výber 3 auta. Toyotu Yaris, Mitsubishi Lancer a Hondu Civic. Nákupní tašku jsme hned zvarhli, přestože byla o $200 na den levnější. Ostatní auta vyšla na stejno ($2300 na den, se slevou za hodně dní $2100). Pájovi evidentně hned padl do oka Lancer. Kejpa začal prolejzat sedadla a zkoumat, kam se líp poskládá. Nakonec jsme zvolili Lancera, protože byl novější, nablejskanější, něměl kožené sedačky, nesmrděl cigaertovým kouřem a byl ve světle modré metalíze.
Pája musel ukázat mezinárodní řidičák a poskytnout otisk prstu. Chvíli jsme se báli, protože ženská, co auta půjčovala, se začala ptát, jak může vědět, že řidičák platí, že tam nevidí platnost. Pája jí řek, že platí rok, protože mu to řekli na úřadě...to jí stačilo. Rozjeli jsme se a vydali jsme se do Chung Hua pro věci. Na první křižovatce jsme málem bourali. Pája to asi ve 30 na místě zadup a týpek za náma měl fakt co dělat, aby to do nás nenarval. Myslim, že jsem zaslech i nějaký to "ganínja". Pak to udělal ještě jednou, ale nakonec si na ten automat zvyk. V autě pro nás bylo akorát dos místa a docela slušně jelo. Dokonce si nás i 2x fotili. Na pokutu stále čekáme... Taiwanská rádia jsou žalostná. Jenom když jsme projížděli Kaohsiungem, tak jsme naladili něco, kde se mluvilo anglicky a byla to docela sranda. Když jsme dojeli do Kentingu do kempu, našli jsme v jendom kaslíku CDčko - Trance Empire. První písnička začala zostra veršem:

I want some real bitches!
I dont wanna hear about what the fuck you do,
where are you from,
I dont even want to know your fucking name!
I dont give a shit about who you are!

Tato píseň se stala naší hymnou a první verš naším pokřikem. Za celou cestu jsme CDčko sjeli fakt hodněkrát. Bylo dost poškrábaný a my už přesně věděli, v jakých mistech se kousne. Cestou zpátky jsme si ale museli v Carefouru koupit nějakou další hudbu. Vyběr měli žalostnej, ale vzali jsme aspoň výběrovku Michaela Jacksona a Linkin Park. Obojí byly cover verze. Michael ještě ušel, ale u Linkinů člověka nabíralo.
Auto s náma zvládlo vystoupat i do hor přes 3000m vysokých a celkem jsme najeli přes 1000km. Když jsem auto vraceli, jenom zkontrolovali nádrž a bylo hotovo. Fakt pohoda. Jo a měli tam 2 černé toyota limuzíny...ty bereme příště.

Spring Scream

Počínaje dneškem nám tu začínají týden dlouhé jarní prázdniny. Nakoupili jsme spacáky, stany a půjčili si auto...a frrr vyrážíme na jižní cíp ostrova, kde tento víkend probíhá hudební festival Spring Scream (http://www.springscream.com/).
Fesťák končí v pondělí a my pak započnem svojí cestu zpět do Hsinchu po východním pobřeží, kde vykonáme spoustu zastávek, abycho si prohlédli krásnou Taiwanskou přírodu.
Výletu zdar!