Když jsme ufunění doběhli na zastávku, zjistili jsme, že bus má zpoždění...jako vždy. Koupili jsme si tedy jízdenku a rozvalilovali se na lavičce. V momentě, kdy autobusáková bába (prodává jízdenky rozdává usměvy a bělochům mandarinky) zahlásila, že autobus přijíždí, mi jízdenka zapadla mezi prkna, ze kterých je lavička smontována. Vznikla panika, padlo pár prostých slov a na konec mi jízdenku pomohl Kejpa vytáhnout. Akorát včas, abychom zjistili, že se již všichni nahrnuli do autobusu a my si to asi budeme muset dát na stojáka. Pro Páju s Fíkem se místa našly, Kejpu usadili do první řady uplně na sklo (dvoupatrový autobus) a já jsme dostal prominentní místo vedle řidiče. Kejpa seděl přímo před kamerou, která snímala celý autobus. Já jsem seděl přímo před monitorem. Chvíli jsem pozoroval, jak se Kejpa dloube v nose a pak jsem usnul. :-D Za 5 minut mě ale vzbudil řidič tím, jak telefonoval. Telefonoval skoro celou cestu. Ne, handsfree neměl...
Do Taipei jsme ale dorazili ve zdraví. Nebyla zácpa, takže cesta trvala kratší dobu. Se zpožděním to ale byly zase skoro 2 hodiny. Začal jsem neomylně vést skupinu ke sloní hoře. Na mapě jsme po chvíli našli místo, kde by hora měla být. Dokonce tam podle mapy má vést metro přímo z autobusáku. Nasedli jsme tedy na správnou (červenou) linku metra a vyrazili. Po chvíli jsme si všimli, že na mapce metra, co je v každém vagonu, linka ke sloní hoře nevede. Prostě tam celá ta část, co máme uvedenou v naší mapě, není. Hned vedle mě ale stála nějaká holka, co uměla anglicky, a vysvětlila mi, že ta linka opravdu neexistuje. Museli jsme se tedy vrátit a jet modrou linkou, která jede kousek vedle a ke sloní hoře dejít pěšky. Možná v té naší mapě byly zakresleny i plány do budoucna. Vystoupili jsme na další zastávce z vagonu a chtěli jet zpátky. Ale metro v Taipei není jako pražské metro. Protější kolej byla uzavřena...na stálo. Prostě se nevyužívá. Hmm. Vyšli jsme tedy o patro výš. Byly tu 2 koleje. Logicky jsme nastoupili do vagnu, který zrovna přijel. Shodou okolností byl na té správně straně, jenom o patro výš. Tak jsme přepokládali, že jedem dobře. Ale ukázalo se, že jsme najednou na zelené lince. Naštestí ta jela ale také správným směrem, jenom s malou zajížďkou. Dorazili jsme nakonec někam k radnici, odkud je to kousek ke 101 a jak jsme doufali i ke sloní hoře. Když jsme míjeli 101ku, začala skupina mrmlat (hlavně Pája), že sloní hora je 2 hodiny cesty daleko a že to nestihnem a že je bolej nožicky a že bychom měli vyjet na 101ku a pak si jít někam sednout. Došlo to až k demokratickému hlasování, kde zvítězila...áááno...sloní hora. :-) Když jsme zašli za roh, uviděli jsme sloní horu. Krom toho, že byla za rohem, byla i blízko. Nahoru jsme se i s četnými zastávkami na focení a vydýchání vyškrábali asi za hodinu. Bylo to tam...uchvatné. Nádherný výhled, kolem džungle. Prostě super. Dorazili jsme tam ještě za světla, ale za chvíli se setmělo. Měli jsme tedy možnost výhledu na město jak za světla, tak za tmy. Na samém vršku byl altánek se stolečky, který byl v obležení fotografů. Taky jsme hodně fotili (viz galerie). Když jsme nafotili, co jsem potřebovali, začali jsem hrát mariáš. Řekněte, kdo z vás hrál mariáš na vrcholu sloní hory? :-) Když byli fotografové vystřídáni zamilovanými páry, sbalili jsme karty a šli na večeři.
Vybrali jsem restauraci, co vypadala jako pajzl, takže jsme předpokládali nízké ceny. Později se ale ukázalo, že to pajzl není. Hned jak sjme vešli... No to nebylo tak jednoduché. Fíka, který šel první, nechtěly dveře pustit. Mával na fotobuňku, mačkal tlačítko a nic. Teprve když začal dvěře páčit silou, tak přiběhla servírka a vpustila nás dovnitř. No, takže hned jak jsme vešli, tak nás usadili ke stolu, kde měl každý svůj vařič a hned jsme dostali každej kastrůlek s vodou. Servírka se zeptala, jestli umíme čínsky. Přemejšlel jsem, že bych to prubnul, ale se svojí slovní zásobou "máma", "kůň", "stará paní" bych to možná nezvlád. Tak jsme radši zakroutili hlavou. Vytáhla tedy hosta u vedlejšího stolu a povýšila ho do hodnosti překladatel. Zeptali se nás v podstatě jenom jestli chcem hovězí, vepřevé nebo kuře. Jestli chceme nudle nebo rýži a jestli k tomu chcem krevety. Víc volnosti v tom nebylo. Jakmile jsme se vyjádřili, už jsme měli na stole každý obrovský talíř s různými...věcmi. Zelím počínaje, škeblemi konče. Pak ještě donesli talíř s plátky syrového masa. A vařte si... Nakonec ještě dodali, že támhle za rohem je pultík s omáčkama a pitím a tady u toho pultíku je zdarma zmrzlina...to asi řikat neměli. Já nejlépe hodnotím vanilkovou, arašídovou a mentolovou. Dokonce proběhla soutěž, kdo zbagruje víc kopečků. Vyhrál Fíík s devíti. Nutno dodat, že zmrzlinu jsme si nabírali sami a kopečky nebyly normované. Samotné vaření byla prča. Bohužel neměli sůl. Vyzkoušeli jsme všechny druhy omáček a různých dochucovadel, ale v ničem z toho nebyla sůl. Ani blbou sojovku neměli. Nakonec se ukázalo, že je nejlepší maso potřít vrstvou česneku, posypat chili papričkami a nakonec zakápnout směsicí všech možných octů - Fíkův recept. Když pomineme absenci soli, byla to úžasná bašta a bylo toho fakt hodně. Nejvíc nás asi pobavily škeble (nebo jak se tomu řiká). Každej měl 2. Jedna moje začala na taliří vytahovat růzky a mrkala na mě. Když jsem na ní poklepal, tak zase zalezla. Skamarádil jsem se s nima a pojmenoval jsem je Karel a Karel. Chvíli jsem přemejšlel, že jim daruji život, ale nakonec šly do hrnce. Nejdřív divně drkotaj tou ulitou a pak to najednou udělá "puoom" a otevřou se. Nevěřil jsem, ale bylo to fakt výborný. Pájovi jedna při otevření uplavala a pak ji musel v tý vodě hledat. Za celou nálož toho jídla, 2 cisterny pomerančového džusu a 3 kýbly zmrzliny jsme každej zaplatili $160.
Najít klub Babe18 nebyla prdel. Pája jeho polohu zjišťoval už minulý týden a mezi tím samozřejmě trochu pozapomněl. Věděl jenom, že je v blízkosti jednoho parku. Park jsme našli, klub ne. Chodili jsme kolem asi 1,5 hodiny, ptali se milionu lidí (každý věděl, ale popsat cestu nebylo snadné). Nakonec se ukázalo, že klub má opravdu nenápadnou ceduli a několikrát jsme kolem něj prošli. Když jsme prošli šacováním a dostali se k pokladně, chtěli po nás ID. Pas, řidičák, občanku cokoliv...ale ISIC nestačil. Pája měl jenom ten ISIC. Vyhodili nás. Byl jsme fakt nasranej. Po takové době hledání nás prostě vyhodili. Pája vymejšlel 7 eleven a pít pivo až do rána, Fík chtěl do již známého Waxu, ale nikdo si přesně nepamatoval, jak se tam dostat. Najednou jsem si připadal jak Doug Butabi. Řek jsem si, tak to teda ne! Já měl jak občanku, tak řidičák. Na řidičáku mám kratké vlasy "skoro" jako Pája. Usoudili jsme, že když nám připadaj všichni Asiati stejní, tak my musíme přijít stejní jim. Bylo to nervydrásající, ale Pajá prošel na můj řidičák a ja se po chvíli připojil se svou občankou. Bylo to epic a protože to byla "all you can drink" párty, nic nám nebránilo tento úspěch pořádně zapít. Škoda, že to nestálo 2 kila, ale $600. Pili jsme, pařili jsme... Ale nebylo to ono. Bylo tam plno bělochů, takže jsme si vůbec nepřišli výjmeční. Potkali jsme tam dokonce jednoho Brňáka. Jak řek Kejpa, ten klub si hrál ne něco, co nebyl. Co jsme nepochopili vůbec, byl jejich systém uklízení. Ono se to týká Taiwanu obecně, ale tady to bylo vyhnaný do extrému. Oni prostě uklízej průběžně. Vždy a všude. Po parketu běhala banda debilů s lopátkama, na kterých byly namontované baterky, a zametala. Pořád. Jakmile třeba někdo zahodil na zem vajgl, do 10s tam byl týpek s lopatkou a zametl to. Cestou samozřejmě srazil při prodírání 10 lidí. To samé na záchodě. Na pánech neustále vytírala uklizečka. Já jsem tam močil a ona mi šmrdlala mopem pod nohama. Jsem se jí podrážděně zeptal, jestli by to kurva nepočkalo, ale zjevně nerozuměla česky. Nebo když si člověk položil skleničku na reprák nebo někam jinam, kdam by asi neměl, do 10s tam byl týpek se vztyčeným ukazovákem. Když jsme šli na chvíli ven koupit si do 7 eleven lízátko, potkali jsme nějakýho Araba. Vůbec nevim, jak k tomu došlo, ale vzniknul plán, že pojedem do KTV (místní síť karaoke barů). Arab pořád opakoval, že má spoustu pěněz, protože už pracuje a že chápe studenty, protože ještě loni byl taky student...a že platí tágo. Šli jsme dovnitř pro batohy (šatna stála $100). Když jsme vyšli, Arab řek, že KTV je na hovno. Že by tam nechodil. Že se tam platí $1000 za salonek, kde si můžem zpívat a pít pivo. A že nikoho cizího moc zpívat neuslyšíme. Tak jsem šli zase dovnitř. Aspoň, že za nás zaplatil tu šatnu znova. Přešli jsme z míchaných drinků na whisky a začali pařit. Kejpa na svoje divoké kreace sbalil Taiwance Jimmyho. Pařili jsme až do zavíračky. Když jsme se vypotáceli ven, Fiik usnul na lavičce, Pája zdrhnul a mně s Kejpou koupil Jimmy v 7 eleven pivo. Představil nás svým kámošům. Pili jsme s nima a kecali. My většinou česky, oni většinou čínky. Kejpa dal Jimmymu číslo a řekli jsme mu, ať přijede něky do Chung Hua, že ho pozvem na pivo. Když už i Jimmy šel spát, zvedli jsme Fíka a šli na metro.
Doteď nechápu, jak se nám to povedlo, ale když jsme v jedné stanici v metru přestupovali, poklepal nám Pája na rameno. Prý tam spal na lavičce a úplně čirou náhodou se zrovna probudil, zvedl hlavu a my tam stáli. Tak byla naše skupina zase kompletní. Dojeli jsme na autobusák, koupli si lístek a zrovna jel autobus. V autobuse jsme to všichni okamžitě zalomili a cesta nám rychle utekla. Celý výlet vyšel docela draho, ale byla to sranda.
Do Taipei jsme ale dorazili ve zdraví. Nebyla zácpa, takže cesta trvala kratší dobu. Se zpožděním to ale byly zase skoro 2 hodiny. Začal jsem neomylně vést skupinu ke sloní hoře. Na mapě jsme po chvíli našli místo, kde by hora měla být. Dokonce tam podle mapy má vést metro přímo z autobusáku. Nasedli jsme tedy na správnou (červenou) linku metra a vyrazili. Po chvíli jsme si všimli, že na mapce metra, co je v každém vagonu, linka ke sloní hoře nevede. Prostě tam celá ta část, co máme uvedenou v naší mapě, není. Hned vedle mě ale stála nějaká holka, co uměla anglicky, a vysvětlila mi, že ta linka opravdu neexistuje. Museli jsme se tedy vrátit a jet modrou linkou, která jede kousek vedle a ke sloní hoře dejít pěšky. Možná v té naší mapě byly zakresleny i plány do budoucna. Vystoupili jsme na další zastávce z vagonu a chtěli jet zpátky. Ale metro v Taipei není jako pražské metro. Protější kolej byla uzavřena...na stálo. Prostě se nevyužívá. Hmm. Vyšli jsme tedy o patro výš. Byly tu 2 koleje. Logicky jsme nastoupili do vagnu, který zrovna přijel. Shodou okolností byl na té správně straně, jenom o patro výš. Tak jsme přepokládali, že jedem dobře. Ale ukázalo se, že jsme najednou na zelené lince. Naštestí ta jela ale také správným směrem, jenom s malou zajížďkou. Dorazili jsme nakonec někam k radnici, odkud je to kousek ke 101 a jak jsme doufali i ke sloní hoře. Když jsme míjeli 101ku, začala skupina mrmlat (hlavně Pája), že sloní hora je 2 hodiny cesty daleko a že to nestihnem a že je bolej nožicky a že bychom měli vyjet na 101ku a pak si jít někam sednout. Došlo to až k demokratickému hlasování, kde zvítězila...áááno...sloní hora. :-) Když jsme zašli za roh, uviděli jsme sloní horu. Krom toho, že byla za rohem, byla i blízko. Nahoru jsme se i s četnými zastávkami na focení a vydýchání vyškrábali asi za hodinu. Bylo to tam...uchvatné. Nádherný výhled, kolem džungle. Prostě super. Dorazili jsme tam ještě za světla, ale za chvíli se setmělo. Měli jsme tedy možnost výhledu na město jak za světla, tak za tmy. Na samém vršku byl altánek se stolečky, který byl v obležení fotografů. Taky jsme hodně fotili (viz galerie). Když jsme nafotili, co jsem potřebovali, začali jsem hrát mariáš. Řekněte, kdo z vás hrál mariáš na vrcholu sloní hory? :-) Když byli fotografové vystřídáni zamilovanými páry, sbalili jsme karty a šli na večeři.
Vybrali jsem restauraci, co vypadala jako pajzl, takže jsme předpokládali nízké ceny. Později se ale ukázalo, že to pajzl není. Hned jak sjme vešli... No to nebylo tak jednoduché. Fíka, který šel první, nechtěly dveře pustit. Mával na fotobuňku, mačkal tlačítko a nic. Teprve když začal dvěře páčit silou, tak přiběhla servírka a vpustila nás dovnitř. No, takže hned jak jsme vešli, tak nás usadili ke stolu, kde měl každý svůj vařič a hned jsme dostali každej kastrůlek s vodou. Servírka se zeptala, jestli umíme čínsky. Přemejšlel jsem, že bych to prubnul, ale se svojí slovní zásobou "máma", "kůň", "stará paní" bych to možná nezvlád. Tak jsme radši zakroutili hlavou. Vytáhla tedy hosta u vedlejšího stolu a povýšila ho do hodnosti překladatel. Zeptali se nás v podstatě jenom jestli chcem hovězí, vepřevé nebo kuře. Jestli chceme nudle nebo rýži a jestli k tomu chcem krevety. Víc volnosti v tom nebylo. Jakmile jsme se vyjádřili, už jsme měli na stole každý obrovský talíř s různými...věcmi. Zelím počínaje, škeblemi konče. Pak ještě donesli talíř s plátky syrového masa. A vařte si... Nakonec ještě dodali, že támhle za rohem je pultík s omáčkama a pitím a tady u toho pultíku je zdarma zmrzlina...to asi řikat neměli. Já nejlépe hodnotím vanilkovou, arašídovou a mentolovou. Dokonce proběhla soutěž, kdo zbagruje víc kopečků. Vyhrál Fíík s devíti. Nutno dodat, že zmrzlinu jsme si nabírali sami a kopečky nebyly normované. Samotné vaření byla prča. Bohužel neměli sůl. Vyzkoušeli jsme všechny druhy omáček a různých dochucovadel, ale v ničem z toho nebyla sůl. Ani blbou sojovku neměli. Nakonec se ukázalo, že je nejlepší maso potřít vrstvou česneku, posypat chili papričkami a nakonec zakápnout směsicí všech možných octů - Fíkův recept. Když pomineme absenci soli, byla to úžasná bašta a bylo toho fakt hodně. Nejvíc nás asi pobavily škeble (nebo jak se tomu řiká). Každej měl 2. Jedna moje začala na taliří vytahovat růzky a mrkala na mě. Když jsem na ní poklepal, tak zase zalezla. Skamarádil jsem se s nima a pojmenoval jsem je Karel a Karel. Chvíli jsem přemejšlel, že jim daruji život, ale nakonec šly do hrnce. Nejdřív divně drkotaj tou ulitou a pak to najednou udělá "puoom" a otevřou se. Nevěřil jsem, ale bylo to fakt výborný. Pájovi jedna při otevření uplavala a pak ji musel v tý vodě hledat. Za celou nálož toho jídla, 2 cisterny pomerančového džusu a 3 kýbly zmrzliny jsme každej zaplatili $160.
Najít klub Babe18 nebyla prdel. Pája jeho polohu zjišťoval už minulý týden a mezi tím samozřejmě trochu pozapomněl. Věděl jenom, že je v blízkosti jednoho parku. Park jsme našli, klub ne. Chodili jsme kolem asi 1,5 hodiny, ptali se milionu lidí (každý věděl, ale popsat cestu nebylo snadné). Nakonec se ukázalo, že klub má opravdu nenápadnou ceduli a několikrát jsme kolem něj prošli. Když jsme prošli šacováním a dostali se k pokladně, chtěli po nás ID. Pas, řidičák, občanku cokoliv...ale ISIC nestačil. Pája měl jenom ten ISIC. Vyhodili nás. Byl jsme fakt nasranej. Po takové době hledání nás prostě vyhodili. Pája vymejšlel 7 eleven a pít pivo až do rána, Fík chtěl do již známého Waxu, ale nikdo si přesně nepamatoval, jak se tam dostat. Najednou jsem si připadal jak Doug Butabi. Řek jsem si, tak to teda ne! Já měl jak občanku, tak řidičák. Na řidičáku mám kratké vlasy "skoro" jako Pája. Usoudili jsme, že když nám připadaj všichni Asiati stejní, tak my musíme přijít stejní jim. Bylo to nervydrásající, ale Pajá prošel na můj řidičák a ja se po chvíli připojil se svou občankou. Bylo to epic a protože to byla "all you can drink" párty, nic nám nebránilo tento úspěch pořádně zapít. Škoda, že to nestálo 2 kila, ale $600. Pili jsme, pařili jsme... Ale nebylo to ono. Bylo tam plno bělochů, takže jsme si vůbec nepřišli výjmeční. Potkali jsme tam dokonce jednoho Brňáka. Jak řek Kejpa, ten klub si hrál ne něco, co nebyl. Co jsme nepochopili vůbec, byl jejich systém uklízení. Ono se to týká Taiwanu obecně, ale tady to bylo vyhnaný do extrému. Oni prostě uklízej průběžně. Vždy a všude. Po parketu běhala banda debilů s lopátkama, na kterých byly namontované baterky, a zametala. Pořád. Jakmile třeba někdo zahodil na zem vajgl, do 10s tam byl týpek s lopatkou a zametl to. Cestou samozřejmě srazil při prodírání 10 lidí. To samé na záchodě. Na pánech neustále vytírala uklizečka. Já jsem tam močil a ona mi šmrdlala mopem pod nohama. Jsem se jí podrážděně zeptal, jestli by to kurva nepočkalo, ale zjevně nerozuměla česky. Nebo když si člověk položil skleničku na reprák nebo někam jinam, kdam by asi neměl, do 10s tam byl týpek se vztyčeným ukazovákem. Když jsme šli na chvíli ven koupit si do 7 eleven lízátko, potkali jsme nějakýho Araba. Vůbec nevim, jak k tomu došlo, ale vzniknul plán, že pojedem do KTV (místní síť karaoke barů). Arab pořád opakoval, že má spoustu pěněz, protože už pracuje a že chápe studenty, protože ještě loni byl taky student...a že platí tágo. Šli jsme dovnitř pro batohy (šatna stála $100). Když jsme vyšli, Arab řek, že KTV je na hovno. Že by tam nechodil. Že se tam platí $1000 za salonek, kde si můžem zpívat a pít pivo. A že nikoho cizího moc zpívat neuslyšíme. Tak jsem šli zase dovnitř. Aspoň, že za nás zaplatil tu šatnu znova. Přešli jsme z míchaných drinků na whisky a začali pařit. Kejpa na svoje divoké kreace sbalil Taiwance Jimmyho. Pařili jsme až do zavíračky. Když jsme se vypotáceli ven, Fiik usnul na lavičce, Pája zdrhnul a mně s Kejpou koupil Jimmy v 7 eleven pivo. Představil nás svým kámošům. Pili jsme s nima a kecali. My většinou česky, oni většinou čínky. Kejpa dal Jimmymu číslo a řekli jsme mu, ať přijede něky do Chung Hua, že ho pozvem na pivo. Když už i Jimmy šel spát, zvedli jsme Fíka a šli na metro.
Doteď nechápu, jak se nám to povedlo, ale když jsme v jedné stanici v metru přestupovali, poklepal nám Pája na rameno. Prý tam spal na lavičce a úplně čirou náhodou se zrovna probudil, zvedl hlavu a my tam stáli. Tak byla naše skupina zase kompletní. Dojeli jsme na autobusák, koupli si lístek a zrovna jel autobus. V autobuse jsme to všichni okamžitě zalomili a cesta nám rychle utekla. Celý výlet vyšel docela draho, ale byla to sranda.
Žádné komentáře:
Okomentovat