V úterý ráno jsme se rozhodli, že nastal čas zjistit jestli Hsin Chu existuje, nebo je to jen bájné místo o kterém všichni mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl. Po deváté ráno jsme vyšli na nádraží a jak se to tak stává, podivaly jsme se na špatnej autobus a museli jsme 40 minut čekat. To nám dalo přiležitost vyzkoušet místní fast food. Po krátkém rozhovoru paní u pokladny došla k závěru že chceme hamburger a zeptala se jestli chceme vejce. To jsme rychle ze strachu odmítli. Jednotná cena 25 dolarů je tu skoro za všechno. Hambáč za 25, lístek do Hsin Chu taky za 25. A áž jsme byli na cestě. Řidič byl mladej klučík v obleku. Za mlada asi hrál hodně Test Drive Unlimited, protože já se přiznám že sem měl strach celou asi 20ti minutovou cestu. Po příjezdu do Hsin Chu jsme našli místo, kde prodávají místní SIM karty. První šel na řadu Dex. Takovej náš průkopník. Dopadlo to dobře. Asi za 20 minut měl kartu v ruce. Paní u přepážky byla velice ochotná i když angličtina nebyla její nejsilnější stránkou. Už se těšila že se nás zbaví, když v tu chvílí jsme jí řekli že to byl jen začátek a potřebujem další 3. V tu chvíli bych přísahal že upadala do mdlob a čínsky povídala svýmu pomocníkovi, že tam s prací končí. Namkonec jsme každý dostali vlastní přepážku a šlo to docela rychle. Byl čas na oběd a zahlídli jsme sushi restauraci. Tak jsme si říkali proč ne. Servírka uměla anglicky, což bylo velký plus. Všechno šlo bez problému až do chvíle kdy Kejpi zjistil, že maso v sushi je sirový. A to že on nejí. To mu vzalo všechnu dobrou náladu a rozhodl se zapomenout rychlým opitím z japonskýho čaje. Výsledek si asi každý domyslí sám. Pak jsme vyrazili do nákupního centra. Docela nebezpečně se to podobalo Pražskýmu paladiu. Ceny z Marsu a zákazníků pomálu. Dvě patra pod zemí, kde všichni čekali parkoviště jsme našli potraviny. To zachránilo hlavně experta na sirový maso Kejpu, kterej už hlady určitě ani neviděl. Pozornost Fíka si získala hlavně pekárna se vzorkama zdarma. Nakonec jsme neodolali a zkusili pocukrovanej croasant s náplní a jahodama. V tu chvíli nám už jen chyběly přiléhavý růžový trička a kabelky a 4 procentní menšina byla na světě. Ale zase musím říct, že za to tu dobrotu to stálo. Pro mě bylo osobní vítězství že jsem si konečně mohl koupit místní čaje. Pak bylo na čase aspoň trochu projít město. Zastavili jsme se v elektře pro redukci na zásuvky kde nás příjemně překvapila prodavačka. Redukci sice něměla ale zato měla asi nejlepší angličtinu co jsme tu doposud slyšeli. A to se taky cení. Ta nám poradila jinej krámek, kde by nám snad mohli pomoct. Cestou jsme se stavili na ledový čaj. Zaujala mě hlavně příprava, která trvala asi 10 minut a obsahovala použití několika strojů a přísad, který neumim ani pojmenovat. Ale největší překvapení nás čekalo, když jsme dostali účet. Cena byla za množství práce neuvěřitelně nízká. Aby toho nebylo málo tak nás ještě po odchodu paní ze stánku s čajem doběhla a říkala že se spletla a že jsme jí zaplatili moc. V tu chvíli už jsem si připadal tak trošku jako zloděj. Dex cestopu koupil povlečení. Osobně sem si myslel že je to ubrus ale po rozbalení to bylo vážně povlečení. Zvláštní byla velikost, která bych odhadoval na peřinu pro dvě kompletní Taiwanský rodiny i se psem a papouškem. Ale Dex byl spokojenej. A to bylo hlavní. Pak jsme vyrazili zpátky směrem na zastávku. rozhodli jsme se pro taktickou zastávku v Mekáči. Musim říct, že byla úspěšná. Obsluha uměla anglicky a cena byla víc než přívětivá. Autobus jsme našli a prohlásili výpravu za úspěšnou.
Já osobně bych z celýho výletu vyzdvihl hlavně neuvěřitelnou ochotu některých lidí. Je to velkej kontroast oproti přístupu lidí v Evropě. A taky Dexúv běh přes kamení v řece, který si musel zdokumentovat i Taiwanec co šel kolem. Osobně jsem ještě doufal že nám tam úkáže ještě čtvernýho odpíchnutýho rittbergera, ale i tak si vysloužil aplaus celý výpravy, protože ve vodě kam mohl spadnout byla jen jedna ryba plavající bříškem vzhůru.
Žádné komentáře:
Okomentovat